kapitola Phoúron - Píseň - Pokračování a konec

20. dubna 2012 v 6:17 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
"A co se tedy stalo?" ptá se kluk dál.
"Našli jsme neobjevenou půdu. A já byl král,
má žena královna, a čekala syna.
Jenže pak nám byl shůry seslán velký žal.
Ona potratila. Nebyla to ničí vina.
Však ona si myslela, že za to může...

Och, jak smutná byla, jak smutný jsem byl.
Po celá staletí jsem s ní v té zemi žil.
Náš život byl prázdný, přec lásky pln.
Zažil jsem hodně špatných nocí a pláče vln.
Těžké bylo pro mne pevného ducha mít,
přec rozhodl jsem se s ní i nadále být.
Jen mne nikdy nenapadlo, čeho se dopustí..."

"Byla nevěrná, Phoúrone?"
"To by neudělala. Ne, to ne.

Víš, já pil jsem víc a víc.
Co na to říct? Dopustil jsem se chyby.
Teď lituji, s nářkem "Co by bylo, kdyby..."
Kdybych nebyl hlupákem a nedělal jen, co se mi zlíbí,
stála by tu teď se mnou, smutná, však jinak nic.

Začal jsem tedy neúměrně pít,
bylo mi zatěžko tam u ní být.
Tam u ní, kde byl jen žal a slzy.
Netušil jsem, že změna přijde brzy...

Jednou jsem se domů vracel a zřel jsem,
že se v kuchyni svítí. Tedy vešel jsem.
A ona seděla... U stolu... Ach, ta změna!
"To nemůže být pravda! To není moje žena!"
říkal jsem si a stále na ni koukal.
Těžce, přetěžce jsem ze sebe slova soukal.
Kdybys ji viděl! Ty její oči!
Netušil jsem, že do temna vkročí..."

"Tak co se stalo? Povídejte!"
"Vzala si pocity! Všechny si je vzala!
A tamta žena, co po ní zůstala,
jí nebyla vůbec podobná. Ach, ty oči!
Kdybych býval věděl, kam se osud stočí...

Černé a bez bělma, pusté a prázdné.
Strašně mě děsily! (Přec byly krásné.)
Na krku černá kapka z obou stran -
znak zla a temna, znak černých vran.
Vlasy měla bílé, pokryté ledem,
z jinovatky šaty, dosud nepoznané světem.

Přijal jsem tedy s láskou i tento temný stín.
A netrvalo dlouho, narodil se nám syn.
Dostal jméno Nives a úkol zemského obránce.
Ach, jak prázdný, jak tvrdý byl po citové stránce!
A druhý syn. A třetí. A také dcera
přišli sem k nám, do našeho šera.
Arctica, Algiditas, Poesis a Nives.

Jak strašné a děsivé však bylo zjištění,
že ani jeden z nich skutečně živ není!
Kletba se přenesla i na ty děti nebohé!
Výraz měly kamenný. Jejich věty byly tak strohé.
Učil jsem je vše - jak cítit, jak se smát...
Jak asi tušíš, nebylo to nic naplat.

Sám jsem byl a kolem mne samá těla bez duší.
Jak tiché to místo je. Jen vítr tam zpívá do uší.
Skoro jsem tam také ztratil duši...

Avšak - jsem normální muž a nevydržím mnoho.
Věděl jsem, že jim chybět nebudu, tak vycouval jsem z toho.
Odešel jsem od nich, v srdci velký žal,
já, Phoúron Albínijský, někdejší mocný král.

Donna, má žena, se rozhodla tam s dětmi zůstat.
Těžké bylo pro mne toto období ustát...
Teď jsem jen osamělý dědek, jenž kdysi rodinu měl.
A Donna s dětmi žije tam, odkud jsem já
tak zbaběle
odešel...
A je to už dvě stě let."

"Phoúrone?"
"Ano?"

"Pročpak jste nešel někam dál?
Vím - byl jste velký, mocný král...
Jenže zde jste zapomenut a zcela sám.
Směl bych něco poradit vám?
Najděte si novou práci! Začněte znovu žít!
Vždyť si časem můžete jinou ženu vzít.
A také krásné a veselé děti spolu mít...
No, a když ještě k tomu přestanete pít,
tak...
"Tak ty si myslíš, že mohu jen tak odejít?

Ach, jak je vidět, ty jsi ještě příliš mlád.
Mně to za to stojí, se samotou se rvát!
Jsem si jist, hochu. Nemusím se ničeho bát -
Jednou, věř mi, mne budou potřebovat!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama