kapitola 2 - Violens

20. dubna 2012 v 6:22 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Město Moenia se začíná pomalu nořit do tmy. Lidé se loučí s unaveným Sluncem, s dnešním dnem. Někteří jsou rádi, jiní by rádi měli více času, aby mohli dodělat věci, které nestihli.
Chodník smáčí déšť, vítr štípe do tváří, dech se tíží a zrychluje. Počasí se dnes vskutku nepovedlo, ale to nevadí, protože je toho spoustu, co se nepovedlo ještě...
Například jednomu chlapci se dnes nepodařilo sehnat práci. V jeho životě je to jedna z obrovských katastrof,obrovských selhání. Protože moc dobře ví, že jakmile se za ním zavřou domovní dveře, nebude úniku před ranami. Před kopanci a pěstmi. Zklamal bratra neskutečným způsobem a teď za to bude patřičně pykat.
Ne, už nebydlí u svého otce. Náš malý Desperatus je nyní pod ochrannými křídly svého bratra Annuse. Křídly tak silnými, že ho drtí... A výsledek je úplně stejný. To mohl rovnou zůstat v Nubigeně. Bit by byl úplně stejně, tak co!
Nenávidí to tu. Z tohoto města má husí kůži a to neustále. Z celého srdce by se nejraději zbavil i svého bratra. Ta jeho síla... Ten tlak.. To všechno ho tolik ničí. A mění.

Roztřesený chlapec vchází do dveří malého bytu na okraji Moenie. Voda mu kape z vlasů i oblečení na zem. Zima s ním cloumá tak, že už ani nedokáže vzít tkaničku do ruky. Tak si z hlavy sejme čepici, rozepne bundu a pověsí to všechno na věšák. Boty mu z nohou sklouzávají tak nějak samy od sebe.
Ještě nestačil udělat jediný krok, když vtom se odkudsi zprava ozve mocný, hrubý hlas:
"Tak co? Postaral ses o sebe?"
Šlo to z koupelny. Desperatovi připadá, že se otřásly zdi. Ale zdi to nebyly, kdo se otřásl. To jen Desperatus sebou trhl tak prudce, až se mu málem srdce zastavilo.
"J...Já...N...Ne..." dostává ze sebe. Ani jediná hláska vycházející z jeho úst nedává smysl.
Z koupelny vyjde vysoká mužská postava. Ve stínu večera, v této tmavé chodbě, vypadá neuvěřitelně hrozivě. Svalů má, že by snad rozdrtil i kámen. Jizvy po celém těle a hrubá, popraskaná kůže na rukou jsou důkazem skutečně těžkého života. Ostré rysy obličeje a výrazné obočí zase svědčí o osobitosti. Na hrudi se skví obrovské tetování, obrovský řetěz omotaný kolem lví hlavy. Jenže... Odtrhnete-li své oči od jeho pozoruhodného těla a zaměříte-li se na obličej, spatříte nebesky modré oči a dozlatova zbarvené vlasy a napadne vás jedno jediné slovo: "Anděl." Nebo přinejmenším slova dvě: "Dobrý člověk."
Všechny pocity strachu z něj, všechny pochybnosti o jeho dobrotě... Všechno rázem zmizí. Stačí jediný pohled do očí.
Desperatus má však svůj pohled upřený do země.

Annus přistoupí blíže. Kolem boků má omotaný ručník a voda mu odkapává z čerstvě umytých vlasů.
"Notak, přiznej se, že jsi neuspěl." řekl.
Desperatovi se po obličeji kutálejí slzy. Nejde je zastavit, už jsou prostě tu.
Annus si sedne na zem naproti Desperatovi, takže jsou jejich oči na stejné úrovni.
"Nebuď srab. Nemám rád poseroutky, však víš." řekl, tentokrát o něco výhružněji. Pořád ale působil klidně a vyrovnaně, jako vždycky. Desperatus nesnášel ten klid. Proč by měl být Annus klidný, když on, Desperatus, je celý na nervy z toho čekání na rány?!
"J...já.. Jájsemnicnesehnal. NEBIJ MĚ!" vyklopil to ze sebe a dlouze se na bratra podíval uslzenýma očima.
Annovi se na obličeji objevil vážný výraz. Výraz vzteku,pochopení, soucitu. Ztěžka vzdychl, položil svou ruku na bratrovo rameno a spustil:

"Ty kluku zabedněná. Když jsem byl v tvojem věku, byl jsem taky takový... No... Malý, hubený... Plný naivních představ a nenávisti. Jak jistě víš, tvůj otec byl dost svérázný člověk. Pro pěst nešel nikdy daleko a já jsem ho za to moc neměl rád...
Desperate, KURVA, JAK JÁ HO NENÁVIDĚL!" zařval. Ale tak působivě!
"Neumíš si představit, jak moc jsem se ho chtěl zbavit. Utéct, nebo.. Jenže pak, když jsem kupoval byt, když jsem jel poprvé ve svém vlastním autě... Jsem zjistil, že jedině díky němu jsem se naučil tvrdé práci! Práci, která ze začátku nepřináší žádné výsledky.
Je to tak, všichni potřebujeme tvrdou výchovu, aby z nás něco bylo! Chápeš to?"

Desperatus jen bezmocně přikývl.
V tu chvíli se skácel pod Annovou tvrdou ranou do břicha.


Dál už bych jejich soužití popisoval jen velmi nerad. Není to zrovna hezký příběh...
Kdyby o těch kopancích a pěstech věděli Annovi dobří přátelé, hodně by se divili. Annus je totiž po celém městě znám jako silák, který by neublížil ani mouše.
Jedná se ale skutečně v případě Desperata o ubližování? Annus tomu říká jinak - pro něj je to zocelování. Má pocit, že dělá pro svého bratra to nejlepší, když ho učí pevnému řádu a těžkostem života. Svobodu bere jako plus, ale ne v tak raném věku... V Desperatově věku by podle něj neměl mít člověk absolutně žádnou svobodu...

Tolik k příběhu a dobrotivosti člověka jménem Annus Victus.
Nyní je třeba se zaměřit na jeho mladšího bratra Desperata.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama