kapitola 1 - Moenia a Nubigena

20. dubna 2012 v 6:21 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
To by člověk nevěřil, jak moc se lidé dokáží změnit.
Znal jsem toho mladého muže ještě když byl chlapcem, sotva třináctiletým. Zlaté vlásky se mu houpaly kolem obličeje. Jeho nebesky modré oči vyzařovaly smutek a bolest, ne však bezmoc. Ne, bezmoc rozhodně ne! To byly oči plné světla, až radiace! Byla v nich síla, odhodlání a touha po svobodě, ne však zlo.
"Svoboda! Konečně svoboda." honilo se tomu chlapci hlavou. Jednou tomu nemohl uvěřit, vzápětí se ho zmocnila nekonečná radost. Na zádech mu v tom tempu poskakoval malý černý baťůžek a v něm jídlo na tři dny a pár stovek, které otci ukradl z kapsy kabátu.
Byl tak cílevědomý! Tím samozřejmě nemyslím, že by věděl, kam běží. Já jen, že byl rozhodnutý začít nový život někde hodně daleko.
Město, ve kterém se zastavil, se jmenuje Moenia a leží asi pět kilometrů od města, odkud utekl. Pro něj obrovská dálka.
Celý uřícený si sedl na patník a těžce oddechoval. Po čele mu stékaly kapičky potu.
Ruce měl neúměrně svalnaté na tak malého chlapce. Bylo to těžkou prací, o které svědčila i jeho hrubá a rozpraskaná kůže na prstech. I v jeho pohledu bylo cosi tvrdého a rozpraskaného.
Ano, již zde se začínal formovat ten Annus, jak ho známe dnes. Tvrdý to chlap, ale dobrotivý.
Vystřídal mnoho zaměstnání, ale nejdelší část svého života strávil v lomu. Práce v lomu je obrovská dřina a on tu dřinu vydržel deset let. Tím si vydělal na bydlení a auto. Když se přestěhoval do vlastního bytu a poprvé se projel ve svém autě... Byl to pro něj neuvěřitelný pocit.
Nikdo si neumí představit, jak pyšný na sebe v ty chvíle byl!

21. října 1998


Annus Victus se jako každý den vzbudil v sedm hodin. Vstal, oblékl se a šel do kuchyně posnídat. Jeho zvykem bylo vstávat každý den ve stejný čas a dělat věci na minutu přesně. Vytvořil si každodenní stereotyp, který mu dodával sílu pro každý den.
Poté, co se osprchoval a oblékl, vešel do kuchyně a uvařil si čaj. Bylo přesně půl osmé.
Zalil si čaj, sedl si ke stolu a namazal si chleba.
Dnes měl v plánu navštívit jednoho hodně dobrého kamaráda z fitka. "Prijd dneska ve tri ke mne a dohodim di uzasnou babu!" velela mu jeho SMS. Na ženy neměl Annus nikdy ani pomyšlení, ale všichni mu vtloukali do hlavy, že se ve vztahu žije líp, tak proč to nezkusit.
Když vzal do ruky noviny, nestačil se divit těm blábolům na titulní stránce. Stránku tedy otočil a četl si dál. Psali tam o nových zákonech (nesmyslných, samozřejmě), o nějakých banditech v Ukrajině, dále o policejní brutalitě, o zajímavých výrocích různých politiků, o zvednutí cen za elektřinu a plyn, také o nějaké unesené dívce, o zraněném tenistovi...

Tu se náhle zarazil. Na stránce přesně uprostřed novin vpravo dole na něj pohlížel povědomý obličej. Byl to neznámý kluk, ale měl úplně stejné oči jako Annus. Byl mu i jinak, nepopsatelně, dost podobný - až na uhlově černé vlasy a kůži bledou jako křída. Hmm, uhlově černé vlasy... Černé vlasy.
Na ty si Annus dobře pamatoval. Vždyť je česal a hladil. Byly dlouhé a rovné jako hřebíky. Lesklé. Husté. Maminčiny vlasy...
Annus se okamžitě začetl a pak úplně zkameněl! Stálo tam:

"Malý, sotva šestiletý chlapec jménem Desperatus Victus byl převezen do nemocnice krátce po tom, co jej jeho otec surově zbil. Chlapec měl zlomený nos, nesčetně mnoho modřin, vylámané zuby a mnohá další zranění. Nemocniční personál zažaloval Desperatova otce Rumpa Victa ("RUMPUS!" vykřiklo Annovo podvědomí vztekle.) za vážné ubližení na zdraví a domácí násilí. Rumpus je předvolán před soud příští týden. Kolikaleté mu hrozí vězení?"

Annus chvíli tupě zíral do novin a jeho hlava odmítala spolupracovat. Pak se ale mozek konečně ozval: "Bratr! Bratr Desperatus je na světě. A prožívá to stejné, čím jsem si musel projít i já..."
Annus se znovu zadíval na jeho fotku. Nebylo pochyb, tohle JE jeho bratr. Mají stejné oči, ale ty Desperatovy se zdály malinko... Vyhaslejší. Jako by v něm nebylo tolik síly jako v Annovi. Dále měli podobné nosy a postavu.
Annus byl vyveden z míry tím, jak byl najednou vyveden z míry. Totiž - vždycky dokázal zůstat v klidu, ať se dělo co se dělo. Ale věci spjaté s minulostí a s jeho rodinou mu vždycky naháněly hrůzu, ať byl sebestarší a sebevzdálenější. Začalo mu rychle vysychat v krku.
Přece ho tam nenechá na pospas tomu šílenému magorovi, jeho otci. Ale co má udělat? Únos je přece nepřípustný.
"Únos. Jediná věc, která tomu klukovi může pomoct. Skončí v prdeli sám, skončí tam i se soudem. Musí ho vychovat někdo, u koho bude mít jistotu, nějaký pevný pilíř." pomyslel si Annus.
Během minuty byl rozhodnut. Vzal klíčky a spěchal do garáže pro auto.
Snad Desperata zastihne ještě při cestě do školy...
"Ten odporný dům." problesklo Annovi hlavou. Ten dům, kde Annus vyrůstal. Město, ve kterém vyrůstal...

Nubigena. Město mračen, stínů a mlčení. Alespoň pro Anna. Strašné, strašné, strašně nenáviděné město.
Sedí ve svém autě a čeká před domem, před tím nenáviděným domem svých rodičů. Nevěřil by nikdy v životě, že by se sem ještě byl schopen vrátit, ale stalo se.
Sedí, celý zmaten. A Desperatus už vychází. Právě jde do školy s aktovkou na zádech.
Annus si nasadil masku. Okamžitě vyskočil z auta, popadl Desperata, hodil ho do auta a odjel.
Bez zbytečných řečí, riskování či jakýchkoli časových prodlev. Seběhlo se to tak rychle.
Annus čekal, že bude Desperatus řvát o pomoc, na něco se ptát, snažit se ho zastavit... Ale byl tak potichu, až si Annus chvílemi myslel, že nežije.

Po pár minutách dojeli do Moenie a Annus zaparkoval vůz u sebe v garáži. Chvíli stál u auta a čekal, že Desperatus sám vystoupí, ale nestalo se. A tak se podíval na zadní sedadlo skrz okno a tam uviděl svého bratra, jak se choulí na sedadle a brečí.
"Nebreč, ježišmarja." řekl Annus, ale nějak hruběji, než by si býval přál. Bylo mu kloučka líto, ale nechtěl to dát najevo.
"Tak už vystup." Pobízel svého bratra, který docela neochotně vystoupil. Ramena se mu nekontrolovatelně třásla a vypadal celkově dost slabě. Měl kruhy pod očima a byl bílý jako Phoúronův smutek - tomu ale ještě nemohl rozumět.
"Kdy ti naposledy dal najíst?" zahulákal Annus.
"Kdo?"
"Ten ZMETEK! Tvůj otec. Náš otec."
Desperatus zavzlykal a tiše odpověděl: "Před pěti dny." Pak se nesměle zeptal: "Vy mi... Dáte najíst?"
Annus se šibalsky usmál. "To víš, že dám. Dostaneš co hrdlo ráčí, chlape! A nevykej mi, nemám to rád."
"Promiňte."
Annus poplácal Desperata po rameni a slavnostně pronesl: "Já jsem Annus, tvůj bratr. A ty... Prostě vítej doma!"
Desperatus se celý rozzářil! Objal Anna kolem pasu, ten ho však odstrčil se slovy: "Pojď už na to jídlo. Mám hlad jako chlap!"

Desperatus jedl a jedl a jen se smál. Očka mu zářila štěstím. Jak jídlo dokáže udělat dobře, to Annus moc dobře znal. Když svého bratra v tu vzácnou chvíli pozoroval, zapřísahal se, že ho bude chránit od všeho zlého. Bude pro něj dělat to nejlepší. Vycvičí ho. Vychová z něj statného a silného chlapa jako je on sám.
Nastal tvrdý režim.

"Povídej, plakej, naříkej...

Jsem Utěšovatel. Tak mi i říkej...

Ne - nerozhlížej se svým okem skelným...

Mé druhé jméno jest Neviditelný.

Já složen jsem z tisíců lidských duší,

mrtvých i živých, jež pozřel tento kraj.

Ledovým vánkem jen Tobě do uší

já zpívám Ti, má slova vsaj.


Nyní padá Ti do klína utěšení...

Dopřej, si, dopřej to potěšení.

Neboť hříšníkům dávám rozhřešení

a Tobě, nešťastníku, velký dar,

jenž nemá rozměrů, nemá tvar.

Přijmi prosím pevné objetí bratrovo,

nechť je Ti posvátné každé jeho slovo,


nechť poznáš, zač stojí ten svět

když pohlížíš na něj okem svým,

okem bratrovým,

modrým...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama