1. kapitola - kapitola Annus

20. dubna 2012 v 6:09 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
kapitola annus

Následuj sever!


"Já nejsem malý!"
Klouček, kterému může být sotva čtrnáct, neovladatelně křičí na svého staršího bratra. Stojí před ním, ruce má zaťaté v pěst, ramena se mu třesou. Divoce potahuje a slzy mu stékají po bledých tvářích. Tenké narůžovělé rty se chvějí, chtějí toho tolik říct...
"Jsi malý zmetek! Člověk ti může stokrát opakovat, stokrát radit, ať k nim nechodíš! Že se hádají! Jenže ty ne! Jsi tvrdohlavý tak moc, až jsi hlupák! A nebreč. Seber se trochu!" odpověděl druhý bratr. Ten naopak vypadal tak dospěle a klidně... Byl to ale do očí bijící kontrast, mezi těmito dvěma bratry!
Blond vlasy po ramena se mu leskly v měsíčním svitu, který sem do předsíně pronikal přes velké okno. Jmenoval se Annus.
Modré oči proti modrým očím. Bratři na sebe hledí, žádný z nich už nemá chuť cokoliv říci.
Z dálky k nim doléhají dva ostré hlasy - jeden mužský a jeden ženský. Zesilují, překřikují se, navzájem se přerušují.
Mladší bratr se schoulil do křesla. Černé vlasy mu spadly do čela a rozčepýřily se. Dal si hlavu do dlaní a usedavě plakal. Starší bratr k němu přistoupil a položil svou ruku na jeho neklidné rameno, řka:
"Desperate, no... Uklidni se! Není to asi pro tebe lehké, ale poslyš. Naši rodiče se hádali vždycky, už když jsem byl malý já..."
"Nejsem malý." zazněla odněkud slabá kňouravá odpověď.
"Ale jasně, že jsi! Ve světě bys ještě nepřežil, věř mi!"
"Přežil! Vsadíš se?" křikl na něj Desperatus a zvedl k němu své uslzené oči. Starší bratr zhluboka dýchal, tím se snažil se uklidnit. Pak pomalu odpověděl a dával si přitom dobrý pozor na to, aby ovládl svůj vztek:
"Já ti říkám, že bys nepřežil. A myslím to vážně! Jsi malý, nevděčný spratek. A nebul pořád, kdo se na tebe má dívat, ty usmrkanče? Na, tady máš kapesník. A další už nedostaneš!"
"Nemáš pravdu!" odsekl klouček.
Annus vzdychl a na znamení že se vzdává, pokrčil rameny, načež odešel a nechal Desperata v křesle samotného.
Desperatus vzlykal a vzlykal. Představoval si, jaké by to bylo, být ve světě sám, kráčet kamsi daleko odtud, odkázaný jen sám na sebe. Představoval si stromy, jak mu v prudkém větru mávají na rozloučenou. Vžil se do své představy tak rád. Snil o dalekých zemích, cizích lidech, volnosti. Nic ho v tu chvíli nelákalo více, než utéct. Prostě utéct!
A v tu chvíli se rozhodl - uteče odtud! A nebude se nikoho ptát na názor. Hned zítra ráno si sbalí kufr a odejde, nadobro, na věky věků!

"Rodiče se hádají,
mám na ně zlost.
Teď je mi hrozně,
mám toho dost!
Sbalím si kufr,
uteču hned.
Ten hluk, ty hádky
jsou pro mě jed!
Nesnáším to tu!
Nebudu tu dál.
Vydám se za nosem,
odtud co nejdál!"

A s těmito myšlenkami tvrdě usnul.
Ráno se Desperatus probudil celý polámaný, ale s jasnou myslí. Musí se teď hned sbalit a vypadnout! Pravda - to sžíravé nadšení, které v něm tančilo včera večer, již pozbylo většinu své síly. Přesto se ale klouček prudce zvedl z křesla a vyběhl schody ke svému pokoji. Aniž to však zaregistroval, bratrovy malé chytré oči mlčky sledovaly každý jeho pohyb.
Když Annus konečně uslyšel cvaknutí kufru a prásknutí dveří nahoře, vyřítil se z kuchyně a dorazil ke schodům právě ve chvíli, kdy Desperatus scházel poslední schod.
"Co to má znamenat?" pěnil Annus vzteky. Jeho věta vůbec nezněla jako otázka.
Desperatus bratrovi mlčky ukázal svůj kufr a dodal:
"Vidíš sám."
"Proboha, co to děláš? Kam si jako myslíš, že jdeš?" zorničky měl zúžené a jeho bojový postoj naháněl strach. Desperatus se při tom pohledu mírně přihrbil a sklopil oči.
"Přece pryč...! Někam, kde bude větší klid." odpověděl pak chladně.
Annus se napřímil, jeho obličej jakoby zkameněl. Zaťal pěsti a modlil se, aby bratrovi jednu nevrazil.
"Ty jeden zakrslý nevděčníku. Zasloužil by sis pořádných pár facek! Ale víš co? Klidně si jdi. Vsadím se, že tě to tam venku brzy přestane bavit a přilezeš zpátky s prosíkem! Jsi malý, chováš se jak mimino a neumíš nic!"
Tato slova Desperata velmi ranila, nedal však na sobě nic znát.
"A ty zase umíš jenom krást a dělat kázaní!" odsekl, vzal kufr a šel.
"Fajn! Jdi si, kam chceš! Ale pamatuj si jednu věc. Ty už nejsi mým bratrem. Ode dneška jsi pro mě jen malý ničema, který si nezaslouží sebemenší péči! Nehlásím se k tobě. Nejsi moje rodina. A jestli si myslíš, že najdeš klid, tak to se sakra mýlíš! A teď vypadni." zvolal za ním ještě Annus.

Desperatovi bylo nejhůře za celý jeho život. Teď už ale musí jít, není cesty zpět! Tak tedy šel.
A když dorazil k hlavní cestě, vytáhl z kapsy malou tátovu buzolu. Její střelka mu téměř okamžitě ukázala směr. A tak se vydal na dlouhou a strastiplnou cestu. A stromy mu skutečně mávaly na rozloučenou. A Slunce ho hladilo po tváři, pomalu rozehřívalo jeho malé srdce. A vítr, vítr mu zase s láskou cuchal vlasy. Desperatus kráčel na sever a nebál se ničeho. Oči mu plály a zářily vzrušením...

Bratře


"Podívejme! Koho to sem čerti nesou? Proboha živého, ty vypadáš bídně, kloučku můj malý! Celý se třeseš zimou. Určitě máš hlad! Pojď, jen se pojď ohřát!"
Desperatus se polekaně otočil a spatřil tu nejkrásnější babičku, jakou si kdy dokázal představit. Její dobrotivé oči se krásně vyjímaly na vrásčitém obličeji. Byly tak mladistvé, plné lásky! Desperatus se cítil zmaten. Ty oči v něm vzbuzovaly hluboký žal. Připomínaly mu projevy citu, jaký on v životě nepoznal. Cítil, že jestli okamžitě od té paní neuteče, rozbrečí se jako malý kluk. A to rozhodně nechtěl...
"Mám dost jídla." odpověděl tiše.
Utíká. Nechce se do těch očí dívat! Vzbudily v něm touhy tak dávné a hluboké! Neúměrně ho to zmáhalo. Nohy rychle střídaly jedna druhou. Teprve až v lese zahne doleva a s pláčem se schoulí k jednomu starému kmeni.
"Bratře!" ozvalo se najednou v jeho maličkém srdci. Jak to, že tu není? Bolest se stávala až nesnesitelnou.
Sáhne do kufru a vytáhne poslední krajíc chleba.
Lhal jí..
Tak mizerně si ještě nepřipadal.
,,Nikdy nelži! Když se bojíš říct pravdu, příště nedělej blbosti!" ozval se mu v hlavě jeho bratr Annus.
Chybí mu...

Byl to výborný člověk. Vždycky, když Desperatus brečel, tak byl Annus u něj... Vlastně - když se na to teď dívá zpátky, nevzpomíná si, že by byl s matkou nebo otcem... Byl to právě bratr, kdo ho hlídal, vařil mu a utěšoval ho. Nehladil ho, nikdy mu neřekl "Mám tě rád", spíše mu suše říkal "Nebreč!" a maximálně mu pevně stiskl rameno. Když se na to ale Desperatus dívá zpátky, dochází mu, že ho jeho bratr měl skutečně rád.
Vždyť byl u něj a to byl největší projev citu, jakého byl schopen. Nic lepšího neuměl...
Annus byl silák tělem i duší. A totéž vyžadoval i po ostatních, protože byl přesvědčen, že když je naučí být silnými, dělá pro ně to nejlepší... A tak místo objetí a vyslechnutí jen káral, huboval, soudil, řval, vrčel a někdy i bil.
Desperatus ho za to nenáviděl.
V dobrých dnech byl Annus tím nejlepším bratrem, jakého si Desperatus mohl představit. Už jen svým držením těla, svými gesty a svým jasným hlasem dával najevo svou obratnost, sebejistotu a magickou vyrovnanost. A spoustu, spoustu síly.
Nikdy nebrečel. Nikdy nemluvil o svých problémech. Vždy říkal: "Máš-li problém, vyřeš si ho sám, v sobě. Nezatěžuj jím ostatní." Na rozdíl od Desperata měl na takové řešení dostatek síly.
Ano, energie z něj sálala jako ze slunce. Humor měl na úrovni, byl veselý a často si dělal srandu sám ze sebe.
Neurážel se, nýbrž setřel útočníka a poté se opět smál... Zdálo se, jakoby se ho nic nemohlo dotknout. Rozchody, zrady, urážky, pomluvy... Sžil se s nimi a dále je už neřešil. Zato Desperatus... Ten se vždycky cítil shozen. Jenže Annus se tak rychle shodit nenechal!
Také minulost pro něj nezůstavala tabu. Nikdy neměl život úplně ideální. I tak ale říkal: "Minulost je tvoje součást. Formovala tě a vychovávala, je něco jako tvoje druhá matka. Nezatracuj ji."
Téměř nikdy se v těchto dnech nemračil. A také neodpouštěl a netoleroval. Desperatovi nebude jeho odchod odpuštěn... Annus byl tvrdý, neústupný člověk...
Byl to skvělý bratr. Ten nejlepší... Ale teď se mu Desperatus dobrovolně odcizil.
A Annus? Ten už navždy zůstane jen vzpomínkou. A také vědomím, že kdesi daleko existuje člověk, který má Desperata rád, třebaže se k němu nehlásí...


Bratře... Byl jsi mým vzorem.
Nyní jsi daleko, tam kdesi za obzorem.
Vysoký, statný, blonďatý vlas,
malé modré oči, hluboký hlas.
V paměti mi utkvíš až do konce mého,
do konce všeho dobrého i zlého.
Kdo je můj brat?
Za kým mám stát a za koho bojovat?
Ty jsi ten člověk! Dal jsi mi mnoho.
Už vím, čeho si cenit. A také koho!
Bratře, můj bratře.
Byl jsi brat skvělý.
Tvé výroky a činy mi v hlavě
už navždy utkvěly.
Vzpomínka střídá vzpomínku a stesk střídá stesk.
Uteklo to příliš rychle. Uteklo to jako blesk!
Nyní jsem na začátku pouti a není cesty zpět.
Musím se připravit na to,
že tě neuvidím mnoho (a mnoho) let...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama