Duben 2012

kapitola 2 - Violens

20. dubna 2012 v 6:22 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Město Moenia se začíná pomalu nořit do tmy. Lidé se loučí s unaveným Sluncem, s dnešním dnem. Někteří jsou rádi, jiní by rádi měli více času, aby mohli dodělat věci, které nestihli.
Chodník smáčí déšť, vítr štípe do tváří, dech se tíží a zrychluje. Počasí se dnes vskutku nepovedlo, ale to nevadí, protože je toho spoustu, co se nepovedlo ještě...
Například jednomu chlapci se dnes nepodařilo sehnat práci. V jeho životě je to jedna z obrovských katastrof,obrovských selhání. Protože moc dobře ví, že jakmile se za ním zavřou domovní dveře, nebude úniku před ranami. Před kopanci a pěstmi. Zklamal bratra neskutečným způsobem a teď za to bude patřičně pykat.
Ne, už nebydlí u svého otce. Náš malý Desperatus je nyní pod ochrannými křídly svého bratra Annuse. Křídly tak silnými, že ho drtí... A výsledek je úplně stejný. To mohl rovnou zůstat v Nubigeně. Bit by byl úplně stejně, tak co!
Nenávidí to tu. Z tohoto města má husí kůži a to neustále. Z celého srdce by se nejraději zbavil i svého bratra. Ta jeho síla... Ten tlak.. To všechno ho tolik ničí. A mění.

Roztřesený chlapec vchází do dveří malého bytu na okraji Moenie. Voda mu kape z vlasů i oblečení na zem. Zima s ním cloumá tak, že už ani nedokáže vzít tkaničku do ruky. Tak si z hlavy sejme čepici, rozepne bundu a pověsí to všechno na věšák. Boty mu z nohou sklouzávají tak nějak samy od sebe.
Ještě nestačil udělat jediný krok, když vtom se odkudsi zprava ozve mocný, hrubý hlas:
"Tak co? Postaral ses o sebe?"
Šlo to z koupelny. Desperatovi připadá, že se otřásly zdi. Ale zdi to nebyly, kdo se otřásl. To jen Desperatus sebou trhl tak prudce, až se mu málem srdce zastavilo.
"J...Já...N...Ne..." dostává ze sebe. Ani jediná hláska vycházející z jeho úst nedává smysl.
Z koupelny vyjde vysoká mužská postava. Ve stínu večera, v této tmavé chodbě, vypadá neuvěřitelně hrozivě. Svalů má, že by snad rozdrtil i kámen. Jizvy po celém těle a hrubá, popraskaná kůže na rukou jsou důkazem skutečně těžkého života. Ostré rysy obličeje a výrazné obočí zase svědčí o osobitosti. Na hrudi se skví obrovské tetování, obrovský řetěz omotaný kolem lví hlavy. Jenže... Odtrhnete-li své oči od jeho pozoruhodného těla a zaměříte-li se na obličej, spatříte nebesky modré oči a dozlatova zbarvené vlasy a napadne vás jedno jediné slovo: "Anděl." Nebo přinejmenším slova dvě: "Dobrý člověk."
Všechny pocity strachu z něj, všechny pochybnosti o jeho dobrotě... Všechno rázem zmizí. Stačí jediný pohled do očí.
Desperatus má však svůj pohled upřený do země.

Annus přistoupí blíže. Kolem boků má omotaný ručník a voda mu odkapává z čerstvě umytých vlasů.
"Notak, přiznej se, že jsi neuspěl." řekl.
Desperatovi se po obličeji kutálejí slzy. Nejde je zastavit, už jsou prostě tu.
Annus si sedne na zem naproti Desperatovi, takže jsou jejich oči na stejné úrovni.
"Nebuď srab. Nemám rád poseroutky, však víš." řekl, tentokrát o něco výhružněji. Pořád ale působil klidně a vyrovnaně, jako vždycky. Desperatus nesnášel ten klid. Proč by měl být Annus klidný, když on, Desperatus, je celý na nervy z toho čekání na rány?!
"J...já.. Jájsemnicnesehnal. NEBIJ MĚ!" vyklopil to ze sebe a dlouze se na bratra podíval uslzenýma očima.
Annovi se na obličeji objevil vážný výraz. Výraz vzteku,pochopení, soucitu. Ztěžka vzdychl, položil svou ruku na bratrovo rameno a spustil:

"Ty kluku zabedněná. Když jsem byl v tvojem věku, byl jsem taky takový... No... Malý, hubený... Plný naivních představ a nenávisti. Jak jistě víš, tvůj otec byl dost svérázný člověk. Pro pěst nešel nikdy daleko a já jsem ho za to moc neměl rád...
Desperate, KURVA, JAK JÁ HO NENÁVIDĚL!" zařval. Ale tak působivě!
"Neumíš si představit, jak moc jsem se ho chtěl zbavit. Utéct, nebo.. Jenže pak, když jsem kupoval byt, když jsem jel poprvé ve svém vlastním autě... Jsem zjistil, že jedině díky němu jsem se naučil tvrdé práci! Práci, která ze začátku nepřináší žádné výsledky.
Je to tak, všichni potřebujeme tvrdou výchovu, aby z nás něco bylo! Chápeš to?"

Desperatus jen bezmocně přikývl.
V tu chvíli se skácel pod Annovou tvrdou ranou do břicha.


Dál už bych jejich soužití popisoval jen velmi nerad. Není to zrovna hezký příběh...
Kdyby o těch kopancích a pěstech věděli Annovi dobří přátelé, hodně by se divili. Annus je totiž po celém městě znám jako silák, který by neublížil ani mouše.
Jedná se ale skutečně v případě Desperata o ubližování? Annus tomu říká jinak - pro něj je to zocelování. Má pocit, že dělá pro svého bratra to nejlepší, když ho učí pevnému řádu a těžkostem života. Svobodu bere jako plus, ale ne v tak raném věku... V Desperatově věku by podle něj neměl mít člověk absolutně žádnou svobodu...

Tolik k příběhu a dobrotivosti člověka jménem Annus Victus.
Nyní je třeba se zaměřit na jeho mladšího bratra Desperata.

kapitola 1 - Moenia a Nubigena

20. dubna 2012 v 6:21 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
To by člověk nevěřil, jak moc se lidé dokáží změnit.
Znal jsem toho mladého muže ještě když byl chlapcem, sotva třináctiletým. Zlaté vlásky se mu houpaly kolem obličeje. Jeho nebesky modré oči vyzařovaly smutek a bolest, ne však bezmoc. Ne, bezmoc rozhodně ne! To byly oči plné světla, až radiace! Byla v nich síla, odhodlání a touha po svobodě, ne však zlo.
"Svoboda! Konečně svoboda." honilo se tomu chlapci hlavou. Jednou tomu nemohl uvěřit, vzápětí se ho zmocnila nekonečná radost. Na zádech mu v tom tempu poskakoval malý černý baťůžek a v něm jídlo na tři dny a pár stovek, které otci ukradl z kapsy kabátu.
Byl tak cílevědomý! Tím samozřejmě nemyslím, že by věděl, kam běží. Já jen, že byl rozhodnutý začít nový život někde hodně daleko.
Město, ve kterém se zastavil, se jmenuje Moenia a leží asi pět kilometrů od města, odkud utekl. Pro něj obrovská dálka.
Celý uřícený si sedl na patník a těžce oddechoval. Po čele mu stékaly kapičky potu.
Ruce měl neúměrně svalnaté na tak malého chlapce. Bylo to těžkou prací, o které svědčila i jeho hrubá a rozpraskaná kůže na prstech. I v jeho pohledu bylo cosi tvrdého a rozpraskaného.
Ano, již zde se začínal formovat ten Annus, jak ho známe dnes. Tvrdý to chlap, ale dobrotivý.
Vystřídal mnoho zaměstnání, ale nejdelší část svého života strávil v lomu. Práce v lomu je obrovská dřina a on tu dřinu vydržel deset let. Tím si vydělal na bydlení a auto. Když se přestěhoval do vlastního bytu a poprvé se projel ve svém autě... Byl to pro něj neuvěřitelný pocit.
Nikdo si neumí představit, jak pyšný na sebe v ty chvíle byl!

21. října 1998


Annus Victus se jako každý den vzbudil v sedm hodin. Vstal, oblékl se a šel do kuchyně posnídat. Jeho zvykem bylo vstávat každý den ve stejný čas a dělat věci na minutu přesně. Vytvořil si každodenní stereotyp, který mu dodával sílu pro každý den.
Poté, co se osprchoval a oblékl, vešel do kuchyně a uvařil si čaj. Bylo přesně půl osmé.
Zalil si čaj, sedl si ke stolu a namazal si chleba.
Dnes měl v plánu navštívit jednoho hodně dobrého kamaráda z fitka. "Prijd dneska ve tri ke mne a dohodim di uzasnou babu!" velela mu jeho SMS. Na ženy neměl Annus nikdy ani pomyšlení, ale všichni mu vtloukali do hlavy, že se ve vztahu žije líp, tak proč to nezkusit.
Když vzal do ruky noviny, nestačil se divit těm blábolům na titulní stránce. Stránku tedy otočil a četl si dál. Psali tam o nových zákonech (nesmyslných, samozřejmě), o nějakých banditech v Ukrajině, dále o policejní brutalitě, o zajímavých výrocích různých politiků, o zvednutí cen za elektřinu a plyn, také o nějaké unesené dívce, o zraněném tenistovi...

Tu se náhle zarazil. Na stránce přesně uprostřed novin vpravo dole na něj pohlížel povědomý obličej. Byl to neznámý kluk, ale měl úplně stejné oči jako Annus. Byl mu i jinak, nepopsatelně, dost podobný - až na uhlově černé vlasy a kůži bledou jako křída. Hmm, uhlově černé vlasy... Černé vlasy.
Na ty si Annus dobře pamatoval. Vždyť je česal a hladil. Byly dlouhé a rovné jako hřebíky. Lesklé. Husté. Maminčiny vlasy...
Annus se okamžitě začetl a pak úplně zkameněl! Stálo tam:

"Malý, sotva šestiletý chlapec jménem Desperatus Victus byl převezen do nemocnice krátce po tom, co jej jeho otec surově zbil. Chlapec měl zlomený nos, nesčetně mnoho modřin, vylámané zuby a mnohá další zranění. Nemocniční personál zažaloval Desperatova otce Rumpa Victa ("RUMPUS!" vykřiklo Annovo podvědomí vztekle.) za vážné ubližení na zdraví a domácí násilí. Rumpus je předvolán před soud příští týden. Kolikaleté mu hrozí vězení?"

Annus chvíli tupě zíral do novin a jeho hlava odmítala spolupracovat. Pak se ale mozek konečně ozval: "Bratr! Bratr Desperatus je na světě. A prožívá to stejné, čím jsem si musel projít i já..."
Annus se znovu zadíval na jeho fotku. Nebylo pochyb, tohle JE jeho bratr. Mají stejné oči, ale ty Desperatovy se zdály malinko... Vyhaslejší. Jako by v něm nebylo tolik síly jako v Annovi. Dále měli podobné nosy a postavu.
Annus byl vyveden z míry tím, jak byl najednou vyveden z míry. Totiž - vždycky dokázal zůstat v klidu, ať se dělo co se dělo. Ale věci spjaté s minulostí a s jeho rodinou mu vždycky naháněly hrůzu, ať byl sebestarší a sebevzdálenější. Začalo mu rychle vysychat v krku.
Přece ho tam nenechá na pospas tomu šílenému magorovi, jeho otci. Ale co má udělat? Únos je přece nepřípustný.
"Únos. Jediná věc, která tomu klukovi může pomoct. Skončí v prdeli sám, skončí tam i se soudem. Musí ho vychovat někdo, u koho bude mít jistotu, nějaký pevný pilíř." pomyslel si Annus.
Během minuty byl rozhodnut. Vzal klíčky a spěchal do garáže pro auto.
Snad Desperata zastihne ještě při cestě do školy...
"Ten odporný dům." problesklo Annovi hlavou. Ten dům, kde Annus vyrůstal. Město, ve kterém vyrůstal...

Nubigena. Město mračen, stínů a mlčení. Alespoň pro Anna. Strašné, strašné, strašně nenáviděné město.
Sedí ve svém autě a čeká před domem, před tím nenáviděným domem svých rodičů. Nevěřil by nikdy v životě, že by se sem ještě byl schopen vrátit, ale stalo se.
Sedí, celý zmaten. A Desperatus už vychází. Právě jde do školy s aktovkou na zádech.
Annus si nasadil masku. Okamžitě vyskočil z auta, popadl Desperata, hodil ho do auta a odjel.
Bez zbytečných řečí, riskování či jakýchkoli časových prodlev. Seběhlo se to tak rychle.
Annus čekal, že bude Desperatus řvát o pomoc, na něco se ptát, snažit se ho zastavit... Ale byl tak potichu, až si Annus chvílemi myslel, že nežije.

Po pár minutách dojeli do Moenie a Annus zaparkoval vůz u sebe v garáži. Chvíli stál u auta a čekal, že Desperatus sám vystoupí, ale nestalo se. A tak se podíval na zadní sedadlo skrz okno a tam uviděl svého bratra, jak se choulí na sedadle a brečí.
"Nebreč, ježišmarja." řekl Annus, ale nějak hruběji, než by si býval přál. Bylo mu kloučka líto, ale nechtěl to dát najevo.
"Tak už vystup." Pobízel svého bratra, který docela neochotně vystoupil. Ramena se mu nekontrolovatelně třásla a vypadal celkově dost slabě. Měl kruhy pod očima a byl bílý jako Phoúronův smutek - tomu ale ještě nemohl rozumět.
"Kdy ti naposledy dal najíst?" zahulákal Annus.
"Kdo?"
"Ten ZMETEK! Tvůj otec. Náš otec."
Desperatus zavzlykal a tiše odpověděl: "Před pěti dny." Pak se nesměle zeptal: "Vy mi... Dáte najíst?"
Annus se šibalsky usmál. "To víš, že dám. Dostaneš co hrdlo ráčí, chlape! A nevykej mi, nemám to rád."
"Promiňte."
Annus poplácal Desperata po rameni a slavnostně pronesl: "Já jsem Annus, tvůj bratr. A ty... Prostě vítej doma!"
Desperatus se celý rozzářil! Objal Anna kolem pasu, ten ho však odstrčil se slovy: "Pojď už na to jídlo. Mám hlad jako chlap!"

Desperatus jedl a jedl a jen se smál. Očka mu zářila štěstím. Jak jídlo dokáže udělat dobře, to Annus moc dobře znal. Když svého bratra v tu vzácnou chvíli pozoroval, zapřísahal se, že ho bude chránit od všeho zlého. Bude pro něj dělat to nejlepší. Vycvičí ho. Vychová z něj statného a silného chlapa jako je on sám.
Nastal tvrdý režim.

"Povídej, plakej, naříkej...

Jsem Utěšovatel. Tak mi i říkej...

Ne - nerozhlížej se svým okem skelným...

Mé druhé jméno jest Neviditelný.

Já složen jsem z tisíců lidských duší,

mrtvých i živých, jež pozřel tento kraj.

Ledovým vánkem jen Tobě do uší

já zpívám Ti, má slova vsaj.


Nyní padá Ti do klína utěšení...

Dopřej, si, dopřej to potěšení.

Neboť hříšníkům dávám rozhřešení

a Tobě, nešťastníku, velký dar,

jenž nemá rozměrů, nemá tvar.

Přijmi prosím pevné objetí bratrovo,

nechť je Ti posvátné každé jeho slovo,


nechť poznáš, zač stojí ten svět

když pohlížíš na něj okem svým,

okem bratrovým,

modrým...

Předběžný přehled kapitol

20. dubna 2012 v 6:19 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
1. Moenia a Nubigena
2. Kácím mladé stromky ranou svou
3. Útěk
4. Žebračka
5. Odpuštění a stesk
6. Cesta
7. Kanibalismus
8. Neznámo
9. Promrznutí a střet
10. Dům opuštěného krále
11. Příběh a vyhnanství
12. Myšlenky
13. Mez a krása
14. Stráž
15. Královnin soud
16. Dům prince Algidita
17. Kronikář
18. Malá princezna
19. Spasení
20. Příklad naprostého zlomení
21. Cítím
22. Neviditelný
23. Činy Utěšovatele
24. Sešli se na louce zasněžené
25. Hněv
26. Pomsta
27. Šílenství
28. Vražda
29. Nevinnost
30. Tyranie
31. Nový král
32. Princeznin čin
33. Dva bratři se opět setkávají

kapitola Phoúron - Rozprava

20. dubna 2012 v 6:17 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
,,Takže chlapče - varuji tě. Jiná věc je štěstí a jiná klid!" dodal ještě Phoúron a prohrábnul Desperatovi vlasy.
"Jenže štěstí stejně neexistuje!" opáčil rezignovaně Desperatus.
"Pročpak si to myslíš?" zarazil se Phoúron.
"Protože jsem zjistil, že člověk může být sebebohatší a sebeúspěšnější, a stejně si pořád stěžuje. Je snad stěžování si samotnou podstatou člověka?" tázavě se na starce podíval.
Phoúron nejprve nebyl schopen slova. Tak moc chtěl toho kloučka poučit a ochránit před tou krásnou, klidnou a čistou zemí.. Ne, nesmí ho tam pustit. Musí ho navést na správnou cestu, ať se ten ubohý chlapec nedopustí stejné chyby!
"Chlapče, chlapče..." snažil se mu usilovně odpovědět. "Za prvé - bohatství a úspěch neznamenají štěstí. Víš, štěstí.. To je složeno hlavně z lásky. Jak z tvé strany, tak i ze strany ostatních."
"JENŽE JÁ JSEM OSTATNÍM UKRADENÝ!" křikl chlapec, začal vzlykat a roztřásl se.
Phoúron na to dlouhou chvíli nic neřekl, jen ho stále hladil po vlasech. Pak ho ale napadla dobrá odpověď:
"Kdybys mi byl ukradený, nechal bych tě zmrznout a vůbec bych se nenamáhal s nějakou záchranou." řekl nakonec.
Chlapec sklonil hlavu.
"Já jsem nemyslel vás. Měl jsem na mysli lidi, kteří..."
"Kteří pro tebe něco znamenají." dokončil za něj větu Phoúron. "O čem to jen vypovídá...?" zeptal se pak spíše sebe, než Desperata.
Desperatus se zastyděl až do morku kostí. Je tak nevděčný... Tak strašně nevděčný!
"Myslím... Myslím, že to vypovídá o tom, že si nemám na co stěžovat." odpověděl si pak nahlas.
"Ano, ano... Nejšťastnější člověk je ten, který se spokojí i s málem a nechce víc." dodal spokojeně Phoúron.
"Přesně tak. A já se spokojím s klidem." usoudil Desperatus nakonec.
Phoúron byl zaskočen. Copak mu to nedokáže rozmluvit?
"Jestli je tam bílo" pokračoval chlapec "a budu mít pokoj od všeho na tomhle zpropadeném světě..."
"Ó, nikdy nenadávej na celý svět." skočil mu do řeči Phoúron.
"Proč ne?" na to Desperatus. "Je zatracený asi tak, jako já. Chci už být pryč. Chci být tam u těch zakletých duší! Jestli tam opravdu najdu klid, pak to není žádná zakletá země, ale NEBE!"
Phoúron si povzdechl. "No, jak myslíš... Vidím, že vymlouvat ti to nemá cenu..." řekl na to a odešel pryč.
"Nadarmo jsem ho zachraňoval!" slyšel ještě Desperatus za dveřmi pokoje.

kapitola Phoúron - Píseň - Pokračování a konec

20. dubna 2012 v 6:17 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
"A co se tedy stalo?" ptá se kluk dál.
"Našli jsme neobjevenou půdu. A já byl král,
má žena královna, a čekala syna.
Jenže pak nám byl shůry seslán velký žal.
Ona potratila. Nebyla to ničí vina.
Však ona si myslela, že za to může...

Och, jak smutná byla, jak smutný jsem byl.
Po celá staletí jsem s ní v té zemi žil.
Náš život byl prázdný, přec lásky pln.
Zažil jsem hodně špatných nocí a pláče vln.
Těžké bylo pro mne pevného ducha mít,
přec rozhodl jsem se s ní i nadále být.
Jen mne nikdy nenapadlo, čeho se dopustí..."

"Byla nevěrná, Phoúrone?"
"To by neudělala. Ne, to ne.

Víš, já pil jsem víc a víc.
Co na to říct? Dopustil jsem se chyby.
Teď lituji, s nářkem "Co by bylo, kdyby..."
Kdybych nebyl hlupákem a nedělal jen, co se mi zlíbí,
stála by tu teď se mnou, smutná, však jinak nic.

Začal jsem tedy neúměrně pít,
bylo mi zatěžko tam u ní být.
Tam u ní, kde byl jen žal a slzy.
Netušil jsem, že změna přijde brzy...

Jednou jsem se domů vracel a zřel jsem,
že se v kuchyni svítí. Tedy vešel jsem.
A ona seděla... U stolu... Ach, ta změna!
"To nemůže být pravda! To není moje žena!"
říkal jsem si a stále na ni koukal.
Těžce, přetěžce jsem ze sebe slova soukal.
Kdybys ji viděl! Ty její oči!
Netušil jsem, že do temna vkročí..."

"Tak co se stalo? Povídejte!"
"Vzala si pocity! Všechny si je vzala!
A tamta žena, co po ní zůstala,
jí nebyla vůbec podobná. Ach, ty oči!
Kdybych býval věděl, kam se osud stočí...

Černé a bez bělma, pusté a prázdné.
Strašně mě děsily! (Přec byly krásné.)
Na krku černá kapka z obou stran -
znak zla a temna, znak černých vran.
Vlasy měla bílé, pokryté ledem,
z jinovatky šaty, dosud nepoznané světem.

Přijal jsem tedy s láskou i tento temný stín.
A netrvalo dlouho, narodil se nám syn.
Dostal jméno Nives a úkol zemského obránce.
Ach, jak prázdný, jak tvrdý byl po citové stránce!
A druhý syn. A třetí. A také dcera
přišli sem k nám, do našeho šera.
Arctica, Algiditas, Poesis a Nives.

Jak strašné a děsivé však bylo zjištění,
že ani jeden z nich skutečně živ není!
Kletba se přenesla i na ty děti nebohé!
Výraz měly kamenný. Jejich věty byly tak strohé.
Učil jsem je vše - jak cítit, jak se smát...
Jak asi tušíš, nebylo to nic naplat.

Sám jsem byl a kolem mne samá těla bez duší.
Jak tiché to místo je. Jen vítr tam zpívá do uší.
Skoro jsem tam také ztratil duši...

Avšak - jsem normální muž a nevydržím mnoho.
Věděl jsem, že jim chybět nebudu, tak vycouval jsem z toho.
Odešel jsem od nich, v srdci velký žal,
já, Phoúron Albínijský, někdejší mocný král.

Donna, má žena, se rozhodla tam s dětmi zůstat.
Těžké bylo pro mne toto období ustát...
Teď jsem jen osamělý dědek, jenž kdysi rodinu měl.
A Donna s dětmi žije tam, odkud jsem já
tak zbaběle
odešel...
A je to už dvě stě let."

"Phoúrone?"
"Ano?"

"Pročpak jste nešel někam dál?
Vím - byl jste velký, mocný král...
Jenže zde jste zapomenut a zcela sám.
Směl bych něco poradit vám?
Najděte si novou práci! Začněte znovu žít!
Vždyť si časem můžete jinou ženu vzít.
A také krásné a veselé děti spolu mít...
No, a když ještě k tomu přestanete pít,
tak...
"Tak ty si myslíš, že mohu jen tak odejít?

Ach, jak je vidět, ty jsi ještě příliš mlád.
Mně to za to stojí, se samotou se rvát!
Jsem si jist, hochu. Nemusím se ničeho bát -
Jednou, věř mi, mne budou potřebovat!"

kapitola Phoúron - Píseň - Úvod

20. dubna 2012 v 6:16 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
"Tam za hranicemi temná růže roste."
,,Je hezká?" ptá se kluk.
,,Je, a moc. Můj ty skvoste!
Ale bývala hezčí, nevěříš?
Věř tedy, však uslyšíš.
Trny měla ostré a na nich kapky krve.
Kutálely se dolů. Zděsil jsem se prve,
pak však jsem poznal, že krev není cizí.
Je z jejích žil a rychle z nich mizí.
Snažil jsem se pomoct. Marně.
Jak hluboce posazená byla rána její!
Jak její kobky srdce jen prázdnotou zejí!
Jak málo jsem věděl! Jak málo jsem znal!
Málokterými slovy bych popsal její žal...
Znamenala - pro sebe nic a pro mne vše...
Jak já ji miloval. Jak rád jsem ji měl.
Osud však stál proti nám, bohužel.
Rozhodnutí tvá, o tom život tvůj jest.
Na výběr je vždy z mnoha (a mnoha) cest...


kapitola Phoúron - Zapomenutý král

20. dubna 2012 v 6:14 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze

Zapomenutý král


Desperatus otevřel oči.
"Kde to sakra jsem?" pomyslel si a rozhlédl se kolem sebe.
"Proboha!" vykřikl v duchu a rychle vstal. Zjistil ale, že je mu hrozná zima, a tak si zase lehl zpátky. Na břiše měl něco měkkého a teplého... Sáhl tam a zjistil, že tam má několik svetrů omotaných kolem trupu.
Hned vedle postele plál oheň v krbu. Desperatus ležel pod pěti dekami, každá z nich měla kožešinu. Ale zima se ho stále nevzdávala.
Rozhlédl se po pokoji znovu.
Všechno vypadalo tak... Smutně, opuštěně, staře, ztrouchnivěle. Desperatus si při tom vybavil smutné Vánoce někoho osamělého, někoho hodně starého... Vše bylo zaprášené. Zdálo se mu, že v každém kusu nábytku vidí slzy stovek let. Viděl jeden jediný příběh, vepsán do těchto popraskaných, plesnivých zdí...
Desperatus s sebou leknutím trhl, když se otevřely dveře a do pokoje vstoupil onen starý, záhadný muž.
"Vida, měl jsi neuvěřitelné štěstí. Nebýt mě, změna v Albínia by už netrvala dlouho, chlapče. Za malý zázrak se dá považovat i to, že ses vzbudil. Jak je ti?"
Desperatus nebyl schopen slova. Tam venku ho ten muž fascinoval, až děsil. Jenže tady... Jakoby se najednou zmenšil a zestárnul ještě o pár set let. Vypadal, jako zcvrklá ledová socha... Desperatus pochopil, že nejsmutnější barva na světě není černá, nýbrž bílá! Barva velkých ran, dlouholetého smutku, děr v duši a prázdnoty místo okolního světa. Barva prázdného srdce, mdlob a tiché nevědomosti. Barva přehlížení. Barva již dávno vyplakaných očí...
A najednou mu došlo, že tento člověk žije úplně, dočista sám. Došlo mu, co je to opravdová samota. Taková, jakou on nikdy nezažil a snad ani nezažije. Opět před sebou viděl stovky let i když věděl, že takového věku se člověk nemůže dožít.
"Ať se děje co se děje - vždy je na světě někdo, komu je hůře." říkal vždycky Annus. Jak ryzí to byla pravda!
Přesně tak... Protože nikdo na světě není sám, jako tento stařec! Dokonce ani Desperatus nebyl zcela opuštěn... Neboť moc dobře věděl, že tam odkud odešel stále žijí lidé, kteří ho mají rádi... Třebaže od nich utekl.
"A proč jsem sakra utekl?" napadlo ho z ničeho nic. Kvůli hádce rodičů? Ach světe, bylo to tak pošetilé, tak dětinské rozhodnutí!
Tak malicherný problém...
"Hochu! Neplač, zvykneš si tu hned... Nesu ti čaj, vypij ho, dokud je ještě horký. A něco mi pověz. Něco o sobě."
"J-já... Já jsem Desperatus..." vysoukal ze sebe tiše klouček, aniž by se na toho muže podíval.
"Desperatus? Hmmm... Mé jméno je Phoúron. Phoúron Albínijský, abych byl přesný."
"Phoúron...? To je divné jméno..." řekl na to Desperatus a usrknul si čaje.
"No, také ne mnoho chlapců se jmenuje Desperatus. Pověz - proč ses chystal přejít tuto pláň? Neměl jsi strach, že umrzneš? Takového blázna jsem ještě neviděl."
Desperatus na to nic neřekl, jen dál pil čaj.
"Na něco jsem se tě ptal. Potřebuji to vědět, je to důležité!" naléhal Phoúron a přistoupil k Desperatovi blíž.
"Proč by to mělo být nějak důležité?" otázal se klouček a nedůvěřivě se na starce zahleděl.
Phoúron si sedl k Desperatovi na postel a chvíli přemýšlel, co na to říct. Pak si odkašlal a řekl:
"Protože tě tam nepustím."
Desperatus už na starce nehleděl nedůvěřivě. Nyní to byl zlostný pohled, plný nenávisti.
"Nepotřebuju vaše svolení! Vrátím-li se zpět, obejdu váš pozemek!"
"Ne, ty nevíš, co tě tam čeká... Země, která se nachází za hranicemi těchto plání, se jmenuje Ledové zahrady královny Frigidony. Byl jsem tam, a... Můžu ti potvrdit, že ta země je zakleta do temna, ticha a chladu bloudících ztracených duší... Velmi lehce tam ztratíš i tu svou! Navíc, takový malý..."
"Nejsem malý!!!" vykřikl Desperatus vzteky.
"Dobře, tak nejsi malý. Po tom, co jsem ti teď řekl... Ještě tam chceš jít?"
"Do čeho že je ta země zakletá?" otázal se Desperatus.
"Do temna, ticha a chladu bloudících ztracených duší." odpověděl Phoúron.
"Fajn. Tak abyste věděl - temno a chlad mi vůbec nevadí. A pokud jde o klid, tak právě ten hledám! A Ztracené duše? Ty jsou mi ukradené! A vůbec, jak to, že jste tam s nimi nezůstal?"
Při této otázce se v pohledu Phoúrona něco změnilo. Jakoby usilovně přemýšlel, má-li něco říct, či nikoli...
"Dobře." usoudil nakonec. "Povím ti, co tě za hranicemi čeká. A povím ti zároveň svůj příběh."
"Poslouchám." na to Desperatus. Zorničky se mu rozšířily vzrušením. Na tváři se mu objevil úsměv.

3. kapitola - kapitola Phoúron - Pusťte mě

20. dubna 2012 v 6:14 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze

Pusťte mě


Pomalu se otočil... A viděl, jak směrem k němu kráčí černě oděná vysoká postava.Byl to muž, jehož prázdné černé oči vynikaly na obličeji, jehož tvar zřetelně připomínal... "Měsíc v úplňku..." pomyslel si chlapec. O něco méně výrazné pak byly jeho úzké, domodra zbarvené rty a dokonale rovný, pravoúhlý nos. Ten zase kloučkovi připomínal kliku od dveří. Oděn byl v černém plášti, který onomu muži dodával zvláštní mystický vzhled.
Nyní už byl ten muž tak blízko, že bylo možné rozeznat jeho jednotlivé vrásky. I ty vypadaly neobvykle, všechny měly tvar písmena V. A byly tak hluboké, že díky nim vypadal na nejméně 200 let. A jak Desperatus záhy zjistil - Jeho černé oči neměly bělmo! Mírně se leskly v denním světle. Vypadaly, jako oči posedlých...
Desperatus se o něj odvrátil. Očima divoce hledal, jak by mohl uniknout...


"Ach, vždyť ty nejsi žádný pán. Jsi kluk, a docela malý..." promluvil znovu ten člověk (pokud byl vůbec člověkem).
Desperatus se neodvážil cokoliv namítat. Jen upřeně hleděl do těch temných očí a pomalu umrzával.
Muž se přiblížil ještě více.
"Toto je soukromý pozemek, chlapče."
Desperatus by se byl postavil, kdyby nebyl tak vyčerpaný. Slabě, ale rozhodně odpověděl:
"Neviděl jsem ceduli."
"Žádnou nepotřebuji. Nezvaní návštěvníci si totiž nejčastěji uvědomí, že umrznou, jestliže budou pokračovat tudy. Ve jménu sebezáchovy se pak vrátí zpátky, odkud přišli." sdělil Desperatovi ten muž a přiblížil se až těsně k němu. Desperatus se znovu zadíval do těch očí. A nebylo to nikterak nepříjemné - začínalo mu být teplo. Tak teplo, až se mu chtělo spát...
"Ne, ne, ty kluku zatracená!" slyšel kdesi v dáli a pak ho pohltila temnota.

2. kapitola - kapitola Desperatus

20. dubna 2012 v 6:10 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze

Kanibal


Desperatus na své cestě zažil mnohé. Některé vzpomínky si chtěl uchovat a nezapomenout z nich jedinou chvíli. A proto si založil malý zápisník. Tam psal o místech, kde přespával, o zajímavých lidech, které viděl (s nikým ale nemluvil) a také o dalších věcech se zmiňoval.
Jednoho dne v něm však přibyl tak šokující zápis, že by bylo škoda ho neuvést. Je však třeba upozornit, že následující text není určen slabým povahám.

83. den
Dnes jsem udělal něco, čeho budu asi litovat. Nicméně teď je mi dobře. Myslím, že můj skutek zachránil nejen moje putování, ale i mě samotného. Vždyť už to začínal být týden, co jsem nejedl!
Ráno jsem se probudil s neskutečně krutým břichabolem. Brečel jsem, bylo mi na zvracení a hlavně mdlo.
Seděl jsem a prohlížel si svoje boty. Už jsou celé zablácené a prodřené. Nohy v nich mám jako v ohni, takže na tom nejsou o moc lépe, než ty ubohé boty. Myslím, že ty boty vyhodím, až dojdu do cíle. Anebo si je schovám do vitríny jako boty, které mi pomohly k lepšímu životu.
Důležitá událost se stala dopoledne, ale hlavně v noci. Já totiž dopoledne potkal jednoho tuláka, trochu staršího, mohlo mu být padesát, možná malinko víc. Tělo měl však samý sval, určitě to byl sportovec.
Viděl moje špinavé zjevení a asi jsem ho zaujal, neboť se se mnou dal do řeči. Ptal se, odkud jdu a kam jdu, na oplátku mi zase řekl on, kam má namířeno. Naštěstí mluvil anglicky, ten jazyk ovládám. Šel až z daleké Kanady a měl namířeno až na severní točnu, ale já nevěřil, že tam dojde.
Nedošel.
Každý den jsem ušel asi 30 kilometrů, on 50. Vysvětloval mi princip svých speciálních bot, které mu umožňovaly toto tempo. Sliboval si, že co bude živ, nikdy je nesezuje z nohou, neboť to jsou ty nejpohodlnější boty na světě. Přiznám se, vzpomněl jsem si na své dodřené nohy do krve a tiše mu boty záviděl. Ze začátku jsem taky ušel denně 50 kilometrů, první dva dny dokonce 100. Postupně s únavou a prodřenými chodidly se vzdálenost zmenšovala a zmenšovala, až na aktuálních 30.
Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu. Střelka kompasu ukazovala směr i jeho cesty a navíc jsem byl rád, že si můžu konečně s někým povídat. Také mi hodně připomínal bratra...
Večer jsme pomocí jeho zapalovače a pár větviček stromů založili ohniště, kde plápolal mocný oheň, dárce mnou tolik vytouženého tepla. Byl jsem už úplně promrzlý. U ohně jsem si s putujícím cizincem chvíli povídal. Kanaďan mi říkal, že se jmenuje Jack. Vůbec se nedivil tomu, že jsem tu docela sám a že ani nevím, kam vlastně jdu. Povídal "A journey is the best way to find yourself, little boy."
A jelikož si nevytáhl žádnou večeři ze svého batohu, usoudil jsem, že mu jídlo nejspíš také došlo, jako mně.
Jack zívl a ulehl do svého spacího pytle modré barvy, já zase zalezl do zeleného pelechu. Popřáli jsme si "good night" a já zkoušel usnout.
Zkoušel jsem to nehorázně dlouho, asi dvě hodiny. Jenže hlad mi už pár dní spaní výrazně narušoval. Kvůli kručícímu žaludku jsem nemohl usnout, nešlo to, a tak jsem otevřel oči a díval se na hvězdnatou oblohu. Oheň už byl vyhaslý, jen pár dočervena rozpálených dřívek polehávalo v popelu lemovaném kameny velkými jako dvě mužské pěsti.
Za deset minut, co jsem hleděl kamsi do prázdna mezi dvěma prostředními hvězdami, jsem uslyšel Jackovo spokojené chrápání.
Zalil mě pocit radosti z toho, že aspoň jemu se povedlo usnout.
Hlad stále trápil můj žaludek, nedokázal jsem už myslet na nic jiného, než na nějaký kousek jídla.
Vzal jsem tedy Jackův batoh a opatrně si ho přitáhl ke své hlavě. Rozepl jsem ho a hledal jídlo, třeba i drobky, hlavně něco do břicha. Byl jsem hlady tak zaslepený, že jsem kousl do francouzského klíče v domění, že je to kuřecí noha. Vylámal jsem si pár zubů. Hledal jsem v tom batohu a hledal, ale nic jsem nenašel, vůbec nic.
Bylo to hrozné zjištění, i když jsem to zklamání očekával.
Chytl mě amok. Přestával jsem se ovládat, byl jsem hlady tak zoufalý. Nemohl jsem si už ani odpočinout bez myšlenky na talíř a na tom talíři... Cokoliv k jídlu! Cokoliv! Třeba i houby, které jsem vždycky tak nesnášel!
Neubránil jsem se svému instinktu. Jasně mi velel.
Vtom se ale Jack probudil a uviděl svůj batoh v mých rukou. Zamračil se a mocně zařval:
"Give it back! Right now, you darn thief! What the fuck are you looking for?"
Náhodou, právě v tu chvíli, jsem našel jeho kapesní nožík v přední kapse.
"Hey! I'm talking to you! So you refuse..." zahřímal.
Jack se zvedl a vyhrnul si rukávy, byly vidět jeho svaly. Dřív, než stačil cokoliv udělat, otevřel jsem nožík a jeho čepel mu vrazil přímo do krku. Seběhlo se to tak rychle... Vím, neměl jsem to udělat, ale... Byl jsem chvilkový blázen, nevěděl jsem už, co se má a co se nemá... Na to já úplně zapomněl. Hlady. Hlad...
Jack strnul, s nožem v krku. Jeho šedá košile nyní byla rudá od krvavých stříkanců z krční tepny. Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale nemohl. Byl v takovém šoku, že neudělal už vůbec nic, jen se rychle posadil. Takovou rychlostí, jako by spadl, přímo doprostřed již dohořelého ohniště.
A lehl si. Naposledy otevřel ústa a z nich se mu vydrala poslední slova sípavým hlasem bez dechu:
"Damn... You!!!" Poslední slovo jako by chtěl vykřiknout, ale mohl jen nepatrně přidat na hlasitosti.
A pak... Se mu z očí vytratil veškerý život. Najednou byly prázdné, jen schránka. Jack umřel... Já ho zabil!
Bylo to tak zvláštní, držet v rukou mrtvého člověka. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak strašně se třesu...
Ani jsem si ještě pořádně neuvědomil závažnost svého činu a už jsem z něj servával oblečení. Prvně jsem své boty vyměnil za ty jeho a musím říct - mluvil pravdu. Nohy jakoby se v nich v tu ránu zahojily. Když jsem ho svlékl, prohledal jsem všechny kapsy jeho oděvu. Našel jsem pár drobných a ty si okamžitě strčil do kapsy.
Pak jsem sebral jeho kapesní nožík a rozpáral mu břicho. Tak, jako kaprovi.
Vyndal jsem z něj všechny vnitřnosti, holýma rukama, a také maso.
Vnitřnosti jsem dával na jednu hromadu, svalstvo a tuk na druhou hromadu. Když jsem to měl asi po hodině a půl hotové, ležela přede mnou kostra, jen obličej měla celý a vedle ní dvě hromady - jedna s vnitřnostmi a cévami, druhá se svalstvem a tuky. Byl jsem úplně, úplně celý od krve.
Ukradl jsem mu také zapalovač a pomocí něj znovu rozdělal oheň. A do toho ohně jsem naházel všechny kosti, kůži a vnitřnosti toho chlapa.
V jeho batohu jsem také našel malou soupravu na opékání - dlouhou tyč s ostrou hranou na konci, kliku na její otáčení a dva držáky, nejspíš vlastní výroby. Začínal jsem spěchat, všechno jsem dělal nepřiměřeně rychle.
Postavil jsem ty držáky a na tyč jsem napíchnul kusy masa toho Kanaďana. Ani jsem si neuvědomoval, že se právě snažím upéct člověka, za normálních podmínek bych takto nikdy nepostupoval.
Opekl jsem ho a snědl. A to byla první a doufám že navždy poslední oběť kanibalismu z mojí strany. Až do půlnoci jsem měl hody, skutečně jsem toho snědl hodně. Zbytek jsem si schoval do ešusu na zítřek.
Když byl měsíc přímo nade mnou, pocítil jsem, že jsem svůj žaludek dokonale zaplnil. Už dlouho mi nebylo tak dobře. A tak teď končím svůj zápis, abych si mohl s klidem lehnout a usnout. Konečně.
Jsem sobec.

Pláň


Desperatus kráčel dál. Cítil se jinak - zocelen, silnější. Podle zápisníku to byl 111. den jeho cesty. A Desperatus věděl, že jednička je číslo začátku, který se též může chápat jako konec.
Kráčel s úsměvem na tváři. Na bratra už nevzpomínal. Zabití Kanaďana Jacka v něm nevyvolávalo sebemenší pocit lítosti. Těšil se na nový domov.
Jenže to, co se před ním právě rozprostíralo, se mu příliš nelíbilo. Byla to pláň, pustá jako poušť, zcela pokryta sněhem. Nikde nerostl jediný strom, vše se zdálo prázdné, opuštěné a jakoby násilím vyhnané. Desperatus se otřásl. Čím déle kráčel touto ponurou krajinou, tím větší mu byla zima. Zdálo se, že s každým jeho krokem teplota klesá...
Na tuto zimu nestačily palčáky. Ani péřová bunda, ani čepice od babičky... Cítil, jak moc ho mráz spaluje. Tak, jako nikdy předtím. Jakoby v něm ten mráz zpomaloval pochody v celém těle... Byl zmrzlý až do morku kostí. Zuby odmítaly přestat drkotat.
Desperatovi tuhly nohy. To nebylo dobré. Poprvé se klouček začal bát smrti... Už nemohl dále jít. Nohy mu úplně zledovatěly. Sedl si tedy a vytáhl si kousek ukradeného pečeného kuřete.

"Haló, pane!" ozvalo se za ním najednou.
Desperatus s sebou trhl tak prudce, až si skoro vlastní rukou vyrazil další zuby. Čekal, že tu bude zcela sám!

1. kapitola - kapitola Annus

20. dubna 2012 v 6:09 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze
kapitola annus

Následuj sever!


"Já nejsem malý!"
Klouček, kterému může být sotva čtrnáct, neovladatelně křičí na svého staršího bratra. Stojí před ním, ruce má zaťaté v pěst, ramena se mu třesou. Divoce potahuje a slzy mu stékají po bledých tvářích. Tenké narůžovělé rty se chvějí, chtějí toho tolik říct...
"Jsi malý zmetek! Člověk ti může stokrát opakovat, stokrát radit, ať k nim nechodíš! Že se hádají! Jenže ty ne! Jsi tvrdohlavý tak moc, až jsi hlupák! A nebreč. Seber se trochu!" odpověděl druhý bratr. Ten naopak vypadal tak dospěle a klidně... Byl to ale do očí bijící kontrast, mezi těmito dvěma bratry!
Blond vlasy po ramena se mu leskly v měsíčním svitu, který sem do předsíně pronikal přes velké okno. Jmenoval se Annus.
Modré oči proti modrým očím. Bratři na sebe hledí, žádný z nich už nemá chuť cokoliv říci.
Z dálky k nim doléhají dva ostré hlasy - jeden mužský a jeden ženský. Zesilují, překřikují se, navzájem se přerušují.
Mladší bratr se schoulil do křesla. Černé vlasy mu spadly do čela a rozčepýřily se. Dal si hlavu do dlaní a usedavě plakal. Starší bratr k němu přistoupil a položil svou ruku na jeho neklidné rameno, řka:
"Desperate, no... Uklidni se! Není to asi pro tebe lehké, ale poslyš. Naši rodiče se hádali vždycky, už když jsem byl malý já..."
"Nejsem malý." zazněla odněkud slabá kňouravá odpověď.
"Ale jasně, že jsi! Ve světě bys ještě nepřežil, věř mi!"
"Přežil! Vsadíš se?" křikl na něj Desperatus a zvedl k němu své uslzené oči. Starší bratr zhluboka dýchal, tím se snažil se uklidnit. Pak pomalu odpověděl a dával si přitom dobrý pozor na to, aby ovládl svůj vztek:
"Já ti říkám, že bys nepřežil. A myslím to vážně! Jsi malý, nevděčný spratek. A nebul pořád, kdo se na tebe má dívat, ty usmrkanče? Na, tady máš kapesník. A další už nedostaneš!"
"Nemáš pravdu!" odsekl klouček.
Annus vzdychl a na znamení že se vzdává, pokrčil rameny, načež odešel a nechal Desperata v křesle samotného.
Desperatus vzlykal a vzlykal. Představoval si, jaké by to bylo, být ve světě sám, kráčet kamsi daleko odtud, odkázaný jen sám na sebe. Představoval si stromy, jak mu v prudkém větru mávají na rozloučenou. Vžil se do své představy tak rád. Snil o dalekých zemích, cizích lidech, volnosti. Nic ho v tu chvíli nelákalo více, než utéct. Prostě utéct!
A v tu chvíli se rozhodl - uteče odtud! A nebude se nikoho ptát na názor. Hned zítra ráno si sbalí kufr a odejde, nadobro, na věky věků!

"Rodiče se hádají,
mám na ně zlost.
Teď je mi hrozně,
mám toho dost!
Sbalím si kufr,
uteču hned.
Ten hluk, ty hádky
jsou pro mě jed!
Nesnáším to tu!
Nebudu tu dál.
Vydám se za nosem,
odtud co nejdál!"

A s těmito myšlenkami tvrdě usnul.
Ráno se Desperatus probudil celý polámaný, ale s jasnou myslí. Musí se teď hned sbalit a vypadnout! Pravda - to sžíravé nadšení, které v něm tančilo včera večer, již pozbylo většinu své síly. Přesto se ale klouček prudce zvedl z křesla a vyběhl schody ke svému pokoji. Aniž to však zaregistroval, bratrovy malé chytré oči mlčky sledovaly každý jeho pohyb.
Když Annus konečně uslyšel cvaknutí kufru a prásknutí dveří nahoře, vyřítil se z kuchyně a dorazil ke schodům právě ve chvíli, kdy Desperatus scházel poslední schod.
"Co to má znamenat?" pěnil Annus vzteky. Jeho věta vůbec nezněla jako otázka.
Desperatus bratrovi mlčky ukázal svůj kufr a dodal:
"Vidíš sám."
"Proboha, co to děláš? Kam si jako myslíš, že jdeš?" zorničky měl zúžené a jeho bojový postoj naháněl strach. Desperatus se při tom pohledu mírně přihrbil a sklopil oči.
"Přece pryč...! Někam, kde bude větší klid." odpověděl pak chladně.
Annus se napřímil, jeho obličej jakoby zkameněl. Zaťal pěsti a modlil se, aby bratrovi jednu nevrazil.
"Ty jeden zakrslý nevděčníku. Zasloužil by sis pořádných pár facek! Ale víš co? Klidně si jdi. Vsadím se, že tě to tam venku brzy přestane bavit a přilezeš zpátky s prosíkem! Jsi malý, chováš se jak mimino a neumíš nic!"
Tato slova Desperata velmi ranila, nedal však na sobě nic znát.
"A ty zase umíš jenom krást a dělat kázaní!" odsekl, vzal kufr a šel.
"Fajn! Jdi si, kam chceš! Ale pamatuj si jednu věc. Ty už nejsi mým bratrem. Ode dneška jsi pro mě jen malý ničema, který si nezaslouží sebemenší péči! Nehlásím se k tobě. Nejsi moje rodina. A jestli si myslíš, že najdeš klid, tak to se sakra mýlíš! A teď vypadni." zvolal za ním ještě Annus.

Desperatovi bylo nejhůře za celý jeho život. Teď už ale musí jít, není cesty zpět! Tak tedy šel.
A když dorazil k hlavní cestě, vytáhl z kapsy malou tátovu buzolu. Její střelka mu téměř okamžitě ukázala směr. A tak se vydal na dlouhou a strastiplnou cestu. A stromy mu skutečně mávaly na rozloučenou. A Slunce ho hladilo po tváři, pomalu rozehřívalo jeho malé srdce. A vítr, vítr mu zase s láskou cuchal vlasy. Desperatus kráčel na sever a nebál se ničeho. Oči mu plály a zářily vzrušením...

Bratře


"Podívejme! Koho to sem čerti nesou? Proboha živého, ty vypadáš bídně, kloučku můj malý! Celý se třeseš zimou. Určitě máš hlad! Pojď, jen se pojď ohřát!"
Desperatus se polekaně otočil a spatřil tu nejkrásnější babičku, jakou si kdy dokázal představit. Její dobrotivé oči se krásně vyjímaly na vrásčitém obličeji. Byly tak mladistvé, plné lásky! Desperatus se cítil zmaten. Ty oči v něm vzbuzovaly hluboký žal. Připomínaly mu projevy citu, jaký on v životě nepoznal. Cítil, že jestli okamžitě od té paní neuteče, rozbrečí se jako malý kluk. A to rozhodně nechtěl...
"Mám dost jídla." odpověděl tiše.
Utíká. Nechce se do těch očí dívat! Vzbudily v něm touhy tak dávné a hluboké! Neúměrně ho to zmáhalo. Nohy rychle střídaly jedna druhou. Teprve až v lese zahne doleva a s pláčem se schoulí k jednomu starému kmeni.
"Bratře!" ozvalo se najednou v jeho maličkém srdci. Jak to, že tu není? Bolest se stávala až nesnesitelnou.
Sáhne do kufru a vytáhne poslední krajíc chleba.
Lhal jí..
Tak mizerně si ještě nepřipadal.
,,Nikdy nelži! Když se bojíš říct pravdu, příště nedělej blbosti!" ozval se mu v hlavě jeho bratr Annus.
Chybí mu...

Byl to výborný člověk. Vždycky, když Desperatus brečel, tak byl Annus u něj... Vlastně - když se na to teď dívá zpátky, nevzpomíná si, že by byl s matkou nebo otcem... Byl to právě bratr, kdo ho hlídal, vařil mu a utěšoval ho. Nehladil ho, nikdy mu neřekl "Mám tě rád", spíše mu suše říkal "Nebreč!" a maximálně mu pevně stiskl rameno. Když se na to ale Desperatus dívá zpátky, dochází mu, že ho jeho bratr měl skutečně rád.
Vždyť byl u něj a to byl největší projev citu, jakého byl schopen. Nic lepšího neuměl...
Annus byl silák tělem i duší. A totéž vyžadoval i po ostatních, protože byl přesvědčen, že když je naučí být silnými, dělá pro ně to nejlepší... A tak místo objetí a vyslechnutí jen káral, huboval, soudil, řval, vrčel a někdy i bil.
Desperatus ho za to nenáviděl.
V dobrých dnech byl Annus tím nejlepším bratrem, jakého si Desperatus mohl představit. Už jen svým držením těla, svými gesty a svým jasným hlasem dával najevo svou obratnost, sebejistotu a magickou vyrovnanost. A spoustu, spoustu síly.
Nikdy nebrečel. Nikdy nemluvil o svých problémech. Vždy říkal: "Máš-li problém, vyřeš si ho sám, v sobě. Nezatěžuj jím ostatní." Na rozdíl od Desperata měl na takové řešení dostatek síly.
Ano, energie z něj sálala jako ze slunce. Humor měl na úrovni, byl veselý a často si dělal srandu sám ze sebe.
Neurážel se, nýbrž setřel útočníka a poté se opět smál... Zdálo se, jakoby se ho nic nemohlo dotknout. Rozchody, zrady, urážky, pomluvy... Sžil se s nimi a dále je už neřešil. Zato Desperatus... Ten se vždycky cítil shozen. Jenže Annus se tak rychle shodit nenechal!
Také minulost pro něj nezůstavala tabu. Nikdy neměl život úplně ideální. I tak ale říkal: "Minulost je tvoje součást. Formovala tě a vychovávala, je něco jako tvoje druhá matka. Nezatracuj ji."
Téměř nikdy se v těchto dnech nemračil. A také neodpouštěl a netoleroval. Desperatovi nebude jeho odchod odpuštěn... Annus byl tvrdý, neústupný člověk...
Byl to skvělý bratr. Ten nejlepší... Ale teď se mu Desperatus dobrovolně odcizil.
A Annus? Ten už navždy zůstane jen vzpomínkou. A také vědomím, že kdesi daleko existuje člověk, který má Desperata rád, třebaže se k němu nehlásí...


Bratře... Byl jsi mým vzorem.
Nyní jsi daleko, tam kdesi za obzorem.
Vysoký, statný, blonďatý vlas,
malé modré oči, hluboký hlas.
V paměti mi utkvíš až do konce mého,
do konce všeho dobrého i zlého.
Kdo je můj brat?
Za kým mám stát a za koho bojovat?
Ty jsi ten člověk! Dal jsi mi mnoho.
Už vím, čeho si cenit. A také koho!
Bratře, můj bratře.
Byl jsi brat skvělý.
Tvé výroky a činy mi v hlavě
už navždy utkvěly.
Vzpomínka střídá vzpomínku a stesk střídá stesk.
Uteklo to příliš rychle. Uteklo to jako blesk!
Nyní jsem na začátku pouti a není cesty zpět.
Musím se připravit na to,
že tě neuvidím mnoho (a mnoho) let...