Kritika na knížku od BlueSoul + pár věcí

30. ledna 2017 v 16:31 | Kateřina Váchová |  Kritiky
(tučně: text kritiky, bez formátování: můj komentář, kurzívou: výňatky z knihy)

Jedna moje kamarádka si splnila sen, který s ní sdílím. Napsala a vydala knihu. Měl jsem tu čest tuto knihu dostat, a aby tato moje kamarádka nepřišla úplně zkrátka, podělím se touto formou o svůj názor na toto dílo.

Díky moc, málokdo z těch, kteří knížku dostali, se ozval s nějakou reakcí, a když už, reakce nebyly moc pozitivní.

První věc, která vás trkne, je zasazení. Jsem fanda fantasy a v RPGčkách rád kutám v dolech (samozřejmě mám rád desítky dalších skillů, ale mining pro mě vybočuje). Co byste si mysleli o knize, která se jmenuje Ledové zahrady a začínala útěkem kluka od rodičů, aby mohl kutat uhlí?

Ehh...

Mysleli byste si, že je to fantasy nebo že se to odehrává v dneštní době? S napětím jsem obracel stránku za stránkou a nakonec jsem zjistit, že si Audenc koupil televizi. Takže fantasy možná, ale rozhodně ne high fantasy. To bych chtěl potencionálním čtenářům usnadnit. Je to zasazené v podstatě do našeho světa (a to není spoiler). Když jsme si tohle vyjasnili, pojďme si udělat představu, o čem ta kniha vůbec je.
Kdybyste se zeptali autorky, docela překvapivě vám řekne, že vlastně neví. Mám ji za vzdělanou ženu, tak si nejsem jistý, proč nedokáže shrnout vlastní dílo v několika větách, ale možná to má důvod.

Je to těžké, protože se příběh vyvíjel dlouho, některé pasáže nebyly na začátku vůbec plánovány, a kniha obsahuje symboly a náznaky, kterým ani já pořádně nerozumím.

Každopádně kdyby jste se zeptali mě, řekl bych vám, že kniha pojednává o zlomení kletby ledových zahrad.

Mno... To je asi zrovna příliš povrchní, když člověk vezme v úvahu, že jsou v knize obsažené zvláštní faktory, jako třeba to, že tam žádný vztah nefunguje, nebo třeba, že ústřední bod, kolem kterého se všechno okolo Ledových zahrad, začalo dít, byl myslící a cíticí člověk. Z toho vyvozuji, že Ledové zahrady nejsou jenom o tom, zničit kletbu, ale o tom, že ta kletba má něco představovat.

Děj začíná v Moenii, kde taky končí. Jeden z hrdinů se vypraví na sever, kde se nachází ledové zahrady, a potom stojí ještě jedno místo za zmínku a tím je sousední Království severního slunce. Kniha je nenápadně přímočará a příjemě pomalu představuje hrdiny, přesto budete s napětím otáčet každou další stránku. Skoro jsem až nevěřil, jak dobře se autorce daří udržet mou pozornost. Nejsem si jistý, jak moc chci odhalit děj, tak skončím konstatováním, že kniha je tak trochu Narnie pro dospělé. Má poněkud složitější věty a řeší obtížnější témata, ale nikdy se vám nestane, že byste se zasekli u popisu pohoří, jako se mi stávalo u Pána prstenů.

Tahle pasáž se mi líbí z celé kritiky nejvíc, protože konečně něco pozitivního :D Já jsem se taky snažila věci popsat více, ale ztroskotala jsem na tom, že nejsem tak dobrý spisovatel.

Z příběhu bych vypíchl jednu věc a tou jsou ženy/holky. Možná je to normální, jen s tím nemám zkušenost (nemluvím nutně o zkušenosti z první ruky, ale i o té zprostředkované), možná to není normální, ale autorka žije ve svém světě, ale holky se tady chovají divně. Mluvím samozřejmě o Adrianě a Loře. Když jsem to četl, napadlo mě, jestli se autorka neispirovala v porno průmyslu.

Auvajs :D Třeba tenhle úhel pohledu mě absolutně nenapadl, a taky mě absolutně překvapil. Vážně jsem na něj zírala s držkou dokořán, když se mě na tohle ptal.

Najednou se odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.
Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.
Jakmile Desperatus zachytil její pohled, nemohl se ubránit myšlence, že se zastávka jmenuje po jejích očích. Vypadaly totiž úplně jako dva kaštany - velké, hnědé a lesklé - a dokonale seděly k jejímu bledému, pihatému obličeji a dlouhým, tmavým vlasům, jež byly střapaté a kudrnaté tak moc, že přes ně mohla sotva vidět. Byla celá špinavá a otrhaná, viditelně chudá. To však chlapci nevadilo ani trochu, neboť sám si připadal poněkud uboze.
Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: "Máš mokré oči."
Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a zabodl je do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.
"Proč jsi smutný?"
Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.
"Ty jsi němý?"
Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak kývl hlavou a opět pokrčil rameny.
Dívka se široce usmála a podala mu ruku. "Já jsem Lora."
Lehce její ruku stiskl. Pak si oba sedli na zastávku a Lora ze své ledvinky vytáhla malý zápisníček a tužku.
"Psát jistě umíš. Nenapsal bys mi, prosím tě, jak ses tu dostal? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla. Budeš asi cizinec, že?"
Desperatus přikývl, půjčil si nabízený notes a začal psát, jak nejstručněji dovedl.
"Takže ty jsi na útěku z domova?"
Desperatus téměř neznatelně přikývl, zatímco psal dál.
Sedla si až těsně k němu a pronesla: "My jsme taky utekli. Já a moji bratři. Bylo to k nevydržení, ale o tom až později..."
Desperatus si trošku odsedl, neboť byla příliš blízko a stále se nakláněla blíž.
"Víš,.." pokračovala "Ty kdybys nebyl tak... nezdravý..."
Zarděla se, podrbala se na nose, pak nabrala dech a dořekla to.
"...Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala."
Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:
"Máš, kam jít?"
Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.

"To jsem si myslela," řekla na to. "Víš.. I když jsme utekli, bydlíme ve vlastním domě. Je velký, třípatrový. A celý náš. Nechceš přespat tam? Prostoru máme dost."

Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.

"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Audens viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Audens omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Audens, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Audens ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. A teprve pak ji pustil.
Autorky jsem se ptal, a ne. Holky pornem inspirované nejsou a příběhy o lásce jsou takto krátké schválně. Autorka cítila, že to takhle chce. Já si totiž původně myslel, že tahle části jsou zkrácené, aby zbylo více času na ledové zahrady.

V podstatě ano. Adriana i Lora byly do příběhu dány dodatečně.

Když vynechám tohle, je příběh skvělý. Bohužel konec je poněkud antiklimatický a ne že by kniha neměla uzavřený příběh, ale přecejen budete chtít přídavek, který, i kdyby byl v plánu (což není), trvalo by roky, než by vyšel.

Se mnou jo, no :D

Dál bych se rád vyjádřil k věcem, které se v knize nedočtete. Jeden z hrdinů skončí s vypíchnutým okem. To proto, že původně mu měly být zlomeny ruce (nebo nohy?), ale dotyčný, který se cítil být tou postavou ukecal autorku, že by radši přišel o oko.

Tahle informace není pravdivá - Desperatus měl vždycky vypíchnuté oko, v každé verzi. Jen Roman vyváděl, že to už radši zlomené ruce i nohy než tohle :D Zřejmě nechtěl, aby důsledky onoho momentu ublížení byly tak symbolické a tak vidět.

Tak se stalo. To je ale docela drobnost, protože (SPOILER!!!!!!) hlavní hrdina měl na konci zemřít. Autorka trvdí, že to, že ho nechala žít knize moc neprospělo. Byl jsem moc zvědavý na konec, právě proto, že jsem věděl, že byl změněn dalo by se říct proti vůli autorky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že kniha končí obstojně? (Velké.) Ptal jsem se autorky, jak měl příběh skončit původně. Nebudu se snažit to vysvětlit, protože je to nad mé schopnosti. Konec měl být velmi komplikovaný a zahrnovat vzkříšení. To je vše, co si pamatuju. Takže palec hore, že se nechala autorka ukecat.

"A teď zabiju tebe."

"Mýlíš se!"
"Myslíš?"
"Gnhhh..."
"AAAAHHHH!!!"
A bylo dokonáno. Umírající padl k zemi, dlouhou čepel zabodnutou do břicha. A jeho vrah hlasitě plakal, když u něj klečel a bral jeho hlavu do rukou.
"M-můj synu," řekl jen.
Algiditas namáhavě otočil hlavu a zhluboka se mu podíval do očí.
"O.. O.. Otče.." vydechl.
"Synku.."
"Pro.. Miň.. Mi.."
"T-to nic," ujistil ho otec, i když vůbec nevěděl, za co se mu Algiditas omlouvá. Několik starcových slz spadlo jemu na obličej.
"Če...Kal...Jsem...D.. Dlou..Ho.."
"Na co jsi čekal?"

Ale Algiditas už neodpověďěl. Oči se zadívaly prázdným pohledem do nebe a zůstaly už tak. A v rukou otce již neležel syn, nýbrž mrtvý, s očima upřenýma kamsi vysoko. Tak vysoko, až to děsilo. A jak byl malátný.. A zvláštní. Phoúronovi se v břiše rozlil nepříjemný, mrazivý pocit. Pocit zla, pocit smrti.

---

"Chtěl bych, aby Algiditas žil. Ale tak, aby již nechtěl kralovat, aby se místo toho se mnou vydal žít jinam. To.. To bych si p-přál.." a propukl v nový pláč.
"A to přesně mohu zařídit," odpověděl jsem.
"COŽE?" podivili se oba muži a zadívali se mrtvému do ztuhlé, bolestí zkřivené tváře.


"Duše Algidita a Desperata jsem zadržel, znemožnil jsem jim jít dál. Můžeme jim tedy navrátit život, mám však několik podmínek."

---

"Co je jim?"
"Jsou mrtví," odpověděl Konrad.
Phoúron se při těch slovech úplně rozechvěl.
"Chceme je oživit," pokračoval Konrad, čaroděj se však zatvářil nesmírně vážně a nesouhlasně.

Jsou si tak jistí mými schopnostmi, říkal si. Nebo to snad byla jen slepá, dávno ztracená naděje... Každopádně přemýšlel, jak by jim řekl, že přivést mrtvého k životu nikdo nedokáže.
Zhluboka se nadechl, semkl víčka, promnul si nos a začal vysvětlovat:
"Víte, duše zemřelých.. Mrtvé není možné oživit. Jejich duše zajdou příliš daleko, aby bylo možné - "
"Ale TYTO duše ještě tak daleko nejsou," skočil mu do řeči Konrad.

"Je to tak, sám jsem je zadržel," přisvědčil jsem a čaroděj polekaně nadskočil.
"J-je tu ještě někdo?"
"Ano, já."
"Cítím temnou magii," zasyčel čaroděj, celý v pozoru. "Zjev se nám," přikázal třaslavým hlasem.
"Nemohu. Nejsem hmotný."
Čeroději se z hrdla vydral zoufalý skřek. Nevěděl jsem přesně, proč se tak lekl, když zjistil, že jsem neviditelný. Měl mě asi spjatého s vedlejšími účinky svých léčitelských, magických praktik, se zkušenostmi se zbloudilými dušemi, démony, poltergeisty. Vlastně s těmi zbloudilými dušemi tak daleko od pravdy nebyl, i když trochu přece. Já své duše dokázal ovládat, takže nemohly vzniknout nečekané nepříjemnosti, jaké se objevovaly v tomto pokoji v dočista jiných situacích.


Zbloudilé duše bouraly nábytek, přiváděly pacienty k šílenství, negativně ovlivňovaly účinnost kouzel...
zbytek tady: http://ledove-zahrady.blog.cz/1404/zacatek-kapitoly-22-vita-nova
Když jsem knihu dočetl, šel jsem se kouknout na blog autorky, kde se nacházejí nějaké další materiály ke knížce. Příjemně mě překvapilo, že autorka nejen své dílo dala na různé literární servery, ale na kritiku reagovala příslušnými změnami v knize, které jsem rozeznal, když jsem si přečetl onu původní kritiku textů.
Respekt před trpělivostí znovu a znovu přepracovávat knihu, která už je napsaná, jen se obtížně čte. Ale tím, že si autorka dala tu práci, nechala po sobě knihu, která se skvěle čte a já ji k tomu gratuluju.

Ách bože :) Tohle se taky hezky čte! :)

Závěrem bych rád poděkoval za knihu, kterou jsem dostal. Bylo mi ctí ji číst a rád píšu tuto kritiku. Moc pěkné dílo. Byť nic dalšího není v plánu, doufám, že ještě něco autorka napíše.

BlueSoul


Tak co? Mám napsat další knížku? Pokračování? :D Mno, možná by to nebylo špatné, dokonce víc, co za myšlenky bych do ní chtěla dát... Takový kontrapunkt trošku... Tahle by byla pozitivnější, a obsahovala by něco, co by absolutně vyvrátilo názor, který se Ledové zahrady snaží protlačit, a sice, že je lepší cítit aspoň něco, než necítit nic. Hlavní hrdinou by v tomto případě byli Poesis a Algiditas, kteří by v ději šli tak trochu proti sobě, a čtenář by mohl vidět jejich odlišné přístupy k životu a výsledky toho všeho. V knize by Phoúron zemřel, ale pokojně, stářím. Poskytl by se tím můj pohled na smrt a život. Já nevím, Adriana by to možná s Poesiem dala dohromady, ale až za hodně dlouho a na tom vztahu by se rozhodně muselo dost pracovat, než by fungoval, hlavně proto, že Adriana potřebuje muže, který stojí nohama pevně na zemi, a tím Poesis rozhodně není. Algiditas by zřejmě trénoval šermíře na představení (něco jako Inka v Ostravě), protože nevím, co by dělal jiného jako práci. Poesis by získal přístup do knihoven a univerzit, kde by skutečně našel sám sebe, jako historika. Ale nevím nevím, co děj. Jak udělat knihu zábavnou a čtivou. To bude zřejmě ta věc, která bude pár let trvat.
 

Dokumentační video z knihpařby

23. září 2016 v 11:25 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady

Sobotní knihpařba!! :)

16. září 2016 v 15:52 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Takže, jelikož knížky už přišly, je třeba to pořádně oslavit! Ti, kteří mají zamluvený výtisk, o pařbě vědí. Ti, co výtisk zamluvený mají, ale rozhodli se, že ho chtít nebudou, mají ještě šanci mi napsat. Jinak během příštího týdne dodám knížky všem, kdo nepřijdou!
Pařba se koná v sobotu 17. září od 15 hodin u mě doma. Kdo neví, kde je u mě doma, nechť zanechá zprávu. Kdo může, ať přijde. Hint: je to na Ostravsku :)
Součástí programu bude i soutěž o ceny, různé hry - stolní i karetní, a samozřejmě pokec včetně pokecu o Ledových zahradách. :) Nemůže chybět dobré jídlo, sladké i slané, Sangria a další dobré pití :)
Rozhodně přijďte!! :) Aspoň na chvíli! :)



Jo a - nezapomněla jsem náhodou zmínit, že máte přijít? :)
 


Zásilka bude doručena 31. srpna a nátisk se zúčastnil Výměny knihy. :)

24. srpna 2016 v 20:15 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
www.facebook.com/ledovezahrady

Tak nátisk je v rukou České pošty a poputuje do Ostravy Hrabůvky ke slečně, kterou neznám a která se zúčastnila aktivity s názvem Výměna knihy, která proběhla na Facebookových profilech. Šlo o to, že se měla poslat jedna kniha na uvedenou adresu. No a já poslala svoji. Snad jsem neudělala chybu a knížka se bude aspoň trošku líbit, i když si jsem vědoma toho, že je dost svérázná a není pro každého.

25 výtisků je už vyrobených, nyní čekají na vyzvednutí, které provedu pravděpodobně 31. srpna, což je středa. Měl by někdo čas o víkendu po této úžasné středě? :)

Článek plný informací :D sry sry sry :D

11. července 2016 v 22:10 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Omlouvám se, že jsem v poslední době zanedbala blog o svojí knížce, zatímco jsem postovala informace o tisku knihy někam jinam. V tomto článku se budu snažit dohnat vše, co jsem tu ještě nedala :)
Vytvořila jsem si fb stránku: facebook.com/ledovezahrady, která je určená především pro zájemce o výtisk, takže kdo chce knihu, tak lajkněte a napište zprávu, ještě jich je pár dostupných, i když už asi ne moc. Zájemců mám asi 22 (asi, protože nic není stopro, žeo :D) a jejich seznam (i s pořadníkem podle toho, kdo mi pomáhal a jak moc :D) najdete přímo tady:

1. Romča
2. Kubí
3. Kubí (nechápu proč to chce dvakrát :D )
4. Jarda s Ivou
5. Beďa se Šárkou...(tharr be more)
6. Radim s Lenkou
7. Babička Vlasta
8. teta Markéta
9. strejda Jirka
10. Jana Bednarčíková
11. Šimon Janča
12. Regina Kloudová
13. Pavel Roreček
14. Martina Bucholová
15. Kristy Branná
16. Barča Sovadníková
17. Simča
18. Kamča (Sairen Park)
19. Katka Nachtneblová
20. Honza Schejok
21. Danek Gabzdyl
22. já
23. já - k půjčení
24. já - k půjčení nebo do knižní budky, popř. někomu, kdo by o výtisk nějak extrémně stál a nedostalo se na něj
25. volný výtisk - asi půjde do knižní budky pro veřejnost, jestli se o něj nikdo nepřihlásí. :)

Knížka nestojí nic ;) Fakt finance vůbec neřešte, maximálně tak poštovné, ale jinak mám, kolik potřebuju, takže žádné strachy :)

Chci taky říct, že už mi dávno přišel nátisk a na svém kanále jsem zveřejnila unboxing, kde první část je pouze o vybalování knihy. Až se vzpamatuju, začínám mluvit o tom, o čem to vlastně je (pro ty, kdo neví, o co go) - to je asi kolem desáté minuty :D celkem do odfláknu a pak se přesunu na rady pro další začínající autory a nakonec nadávám na ISBN :D Né, vůbec to není proto, že mi ho nedali :D
Přiznám se bez mučení - radši bych to ISBN měla a je mi líto, že mi ho nedali, ale smířila jsem se s tím a ve videu vysvětluju, proč bych ho už nechtěla, ani kdyby mi ho sami nabídli :D :)


Takže si užívám svoje "období slávy" :D nebo prostě takové hodně šťastné období, kdy mi fakt nic nechybí :) *klepy klep*

Pokud byste si chtěli detailněji poslechnout, o čem kniha je a jak je rozvržená, najdete to, po několika minutách, tady:


Zhruba za tři až čtyři týdny mi teda přijdou ty výtisky všechny, nakonec tam moje jméno bude, tak jak u každé normální knihy, ať má rodina radost :D Protože první, co dělali, když vzali nátisk do ruky, bylo, že zoufale přejížděli prstem po místě, kde mělo být moje jméno, a nebylo tam nic (to měl být můj protest proti autorským právům :D Tak zas nic, no :D )

Jinak, asi si od Danka nebo kohokoliv jiného půjčím dobrý mikrofon a znovu nahraju celou audioknihu, protože někdo to má prostě radši v uších než v očích :) Na mém kanále už ale můžete poslouchat všechny kapitoly, ALE POZOR - nejsou to ty nejaktuálnější verze, ve 4 a 5 mám blbej hlas a ten mikrák taky za moc nestojí :) a je tam slyšet hučení kompu :D ale asi nejpovedenější nahrávka je toto:

A ani ty po ní nejsou špatně namluvené. :)

Takže čekejte video z pařby, kde se budou vybalovat nátisky. Doufám, že přijde co nejvíc lidí, kteří si chtějí zapařit a z pařby si i rovnou odnést knížku. :)
Zatím zdar :)

Bude unboxing. Copak budu říkat? :)

1. července 2016 v 17:58 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Hele, výroba nátisku trvá fakt děsně dlouho. Paní, co to vyřizuje, mi slíbila, že se pokusí ho zajistit do 14 dnů a už je to dní dvacet a já se nemůžu dočkat! :)

ale okej okej okej, trpělivost, trpělivost, trpělivost.
Ale já nemám, po kom bych ji zdědila :PP takže :P

Až přijde nátisk, udělám unboxing. Problém je však ten, že u unboxingu by se asi mělo něco říkat. Prosté "jůůů", "hehe", "blé", "muahah" a další citoslovce nestačí. Jsem si totiž stopro jistá tím, že po otevření nebudu schopná jediného slova a budu buďto:
1) skákat do stropu nebo
2) mlít nesmysly
3) tupě čumět na kameru, poulit očima a smát se jak idiot
4) lehnu si s knížkou na hlavě a zase se budu smát jak idiot nebo
5) nedejbože něco ještě trapnějšího.

Rozhodla jsem se, že si tedy předem napíšu to, co bych v tom videu chtěla říct. čím víc účelů video má, tím je lepší :)
Takže toto by mělo sloužit zároveň i jako představení té knihy potencionálním čtenářům. Mělo by tedy obsahovat obsah, kratší rozbor...
Dále rady, jak psát knížku, jak si ji upravit graficky přímo k tisku, komu psát...
No prostě informace, a né jenom nějaké "bléhehéé" a "hurá hurá hurá". :)
Tákže jdu na to.


1. část - unboxing
Toto bude velmi spontánní. No text here, biatch! :))

2. část - představit knihu
První otázka, kterou obvykle slýchám, když se někdo o mojí knize baví poprvé, je, o čem ta kniha je.
Dřív jsem zčervenala a prostě řekla, že nevím. Načež se dotyčný velmi podivil - jsem autorka a nevím, o čem to je?? No, samozřejmě, že vím, jen je hrozně těžký to vysvětlit.
Na začátku takovéhoto vysvětlování by mělo přijít upozornění, že moje knížka rozhodně není "téma do hospody" - prostě to není téma ani veselé, ani bůhvíjak zábavné. Toto je takový můj filozoficko-psychologický spis totiž. Jasně - má děj - a postavy jsou postavami a ne jen nějakými symboly něčeho (více v článku Co to znamená?).
Takže to zkrátím - Ledové zahrady jsou především o lidských pocitech. O různých úrovních lidských pocitů. Je tam láska, je tam nenávist, radost, vztek, zoufalství, bolest, odvaha, zbabělectví apod. Také se tam objevuje mnoho skrývaných pocitů.
Zakrývání, ignorování, vyhnanství, přání nebýt rušen. To je to, co Ledové zahrady dělají. Vztek, agrese a nenávist tu slouží jako impuls, který má tohle všechno zastavit.
Hlavní poselství této knihy by mělo být to, ať se člověk nebojí cítit a dávat svoje pocity najevo. Že mezi pozitivními a negativními pocity občas nebývá rozdíl, co se projevů týče. A někdy i co se týče pocitů samotných, tedy aspoň u mě to tak bývá.
Kniha má tři až čtyři hlavní postavy a je psaná v er-formě. Výběr slov a frází občas bývá trochu kostrbatý, takže se kniha občas čte trošku špatně, tak ať jste na to připravení.

Další téma, kterého se kniha dotýká, jsou různé formy lidské síly - fyzické i psychické. Bude nám představeno nesčetně mnoho postav s nesčetně mnoha druhy sil. Na čtenáři je rozhodnout, která z postav je nejsilnější.

Audens - fyzická síla, odvaha, tvrdohlavost
Desperatus - výdrž, poslušnost, odpuštění
Lora - nezkrotnost, unikátnost, prostořekost
Phoúron - věrnost, trpělivost, moudrost
Algiditas - arogance, inteligence, věrnost
Nives - agrese, fyzická síla, rychlost
Poesis (LZ) - nevyzpytatelnost, tajemnost, vznešenost
Poesis (pozdější) - inteligence, citlivost, ochrana

Samozřejmě, v knize se dozvíte o slabých stránkách jednotlivých postav. Přece vám to tu teď všechno neřeknu :)

Kniha má asi 190 stran, 11 ilustrací, je ve formátu A5, má šitou pevnou vazbu, je napsána v písmu Georgia a nápisy jsou v Old English Style. Vytisknuta byla (bude) u společnosti Librix.

3. část - rady k psaní knih.
Někde jsem četla, že první otázka, kterou by si autor měl položit, je: "Mám zrovna já co říct?"
Hele, tohle je naprosto irelevantní otázka. Stydět by se měl ten, kdo to vypustil z úst.
Jasně, že máš - každej má, co říct. Jdeme dál a máváme rukou, nebo, jestli chcete, ukážeme neslušné gesto a jdeme dál.

Tak první radou je rozhodně to, ať to dokončíte. Nenechejte nic ležet, i kdyby vám 200 stránek trvalo asi tak sedm let jako mně :)
Neohlížejte se na názory ostatních. Napište si knihu v klidu tak, jak chcete. Prvotním cílem by neměl být zisk, nýbrž určitá "boží" láska k vytvořeným postavám a příběhům. Vy jste primitivní bůh a toto je váš primitivní svět :)
Pro konstruktivní kritiku doporučuji dávat díla na weby jako jsou písmák nebo liter. Berte však v úvahu pouze ty komentáře, u kterých si řeknete, že jsou konstruktivní a že by vašemu dílu dané změny prospěly.
A zkuste napsat něco, co už tady není v milionté verzi. Žádné detektivky, žádný New York. Nebo jo. Téma je asi čistě na vás.
Nepište, když nevíte, co napsat. Počkejte si, až vás políbí múza, což může být hned anebo taky až za půl roku. U mě to byl vždycky spíš ten druhý případ :))
Hrajte si s postavami, kreslete je, přemýšlejte o nich, popisujte jejich chování v různých situacích. Čím víc toto budete dělat, tím charismatičtější a lákavější budou pro čtenáře.
Nečekejte, že si hned každý bude chtít vaše dílo přečíst. Pište pro vás a pro své dva až čtyři věrné čtenáře. Pište pro radost a pro nic jiného.
A až to dokončíte, pošlete mi to! :)

Zatím tak. :) Kdyby mě ještě něco napadlo, připíšu to sem!
A UŽ AŤ TO SAKRA KONEČNĚ PŘIJDE! :)))

Kniha je připravena k tisku! :)

30. května 2016 v 11:21 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Tak je to tady! :))
Ilustrace připraveny, textový dokument připraven, obálka připravena! :D
Jediný, co chybí, jsou peníze :DD Ale nebojte, za 14 dní budou! :)

Parametry jsou takovéto:
oříznutá A5, 20 kusů, vazba V8, 90g standartní papír, 11 ilustrací na 120g křídovém papíře, plnobarevná obálka s matným laminem. Luxus! :)

Taky proto bude jeden kus stát 240 kč. x(

Ty z vás, kteří by chtěli výtisk, bych poprosila, zda by nezvážili, že by mi na ten tisk přispěli. Není to ale povinné. Výtisk pravděpodobně dostanente i tak. Původně jsem to chtěla dávat zadara, ale s touhle vazbou to tak jednoduše nepůjde. Možná udělám dotisk s vazbou V2 (paperback, nejlevnější, takové to co vypadá jak časák, ale to se mi mrtě nelíbí :D) a ta by asi zadara byla.

Pouvažujte a dejte prosím vědět ;) Díky za přízeň!
A pro navnadění vám tu dám ilustrace i obálku :)






















Co se týká děje, KNIHA JE DOKONČENA!

5. května 2016 v 22:48 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady

TAK UŽ MŮŽU ŘÍCT, ŽE KNIHA BYLA ZDÁRNĚ DOKONČENA, CO SE TÝČE DĚJE!! :)))) To znamená, že budou probíhat ještě lexikální, frazeologické a syntaktické úpravy a také opravy uvozovek, teček a dalších znamének. Ale co se týče děje a toho, co v té knize chci mít a co ne, to je dokončeno!!!!

Takže už to nebude trvat dlouho a bude oslava jak sviň že to svět neviděl :D :D :D

Nechce se mi to tu všechno vypisovat, ale natočím video, kde o Ledových zahradách budu (hodně obsáhle) povídat, takže nebojte, o sáhodlouhý proslov nepřijdete!!!

Ou máj gád, to je tak super kurva :D :D :D

Jediné, co nevím, je, co mám udělat s tímhle:

Adriana se probudila uprostřed noci a uviděla nad sebou klouzající stíny větví. Chvíli na ně zírala, než si uvědomila, jak velkou má žízeň. S námahou vstala, zvedla sklenici z nočního stolku a vydala se do kuchyně. Podlaha byla nepříjemně studená. Adriana šla po hmatu. Konečně našla vypínač.
Rozsvítila a vtom vyjekla hrůzou. Nebyla v kuchyni sama.
U okna stála vysoká postava, jež mlčky zírala na prázdnou ulici.
Adriana úlevně vydechla. Byl to Poesis. Otočil se na ni, neřekl však nic. Jeho výraz byl klidný a vyrovnaný, ale ona v hloubi duše cítila, že ho něco hrozně trápí. Něco nebylo v pořádku.
"Zlé sny?"
Sotva viditelně přikývl. "Byl jsem v Ledových zahradách."
Adriana si neuměla Ledové zahrady vůbec představit, a tak nevěděla, co mu na to říct. Mlčela tedy a snažila se v jeho obličeji rozluštit, jak moc je rozrušený. Poesiovy oči ji však jen ostýchavě pozorovaly.
"Chceš slyšet víc?" zašeptal.
Adriana němě přikývla.
"Přes den mě nic netrápí," pokračoval tiše "Užívám si, objevuji, pomáhám. Mám teď krásný život a za ten jsem vděčný mnoha lidem, i mrtvým. I tobě. Ale v noci..."
Oba se zachvěli.
"... V noci mě Ledové zahrady stále mají ve své moci. Nemůžu se z nich dostat, vidím všechny ty mrtvoly, vidím Desperata bez duše, vidím svého mocichtivého bratra, jak křičí vzteky..."
Adriana vrtěla hlavou při jeho slovech, jakoby se je snažila vytřást ze své mysli.
"Pojď spát," přerušila ho.
"Ne. Už jsem spal dost. Počkám do rána."
Zadívala se na jeho unavenou tvář a zavrtěla hlavou.
"Já vím," zašeptala. "... Máš strach, že se tam vrátíš…"
"Vracím se tam vždycky," odpověděl tiše.
"A to jsi nemohl něco říct?" vyhrkla náhle. "Copak ti Utěšitel neporadil, aby ses nebál požádat o pomoc?"
"Není to vždycky tak strašné jako dnes," ohradil se.
"Lžeš," řekla Adriana prostě. "I o tom ti něco říkal, ne? Proč ho neposloucháš?"
Chabě se usmál. "Snažím se ho poslouchat. Nemysli si, že jeho rady nějak ignoruji. Je však těžké být dokonalý pořád. Nechtěl jsem nikoho z vás zatěžovat svými problémy, obzvlášť ještě, když je nepovažuji za důležité."
Adriana ho chytila za ramena a prudce ho otočila k sobě.
"Tvoje problémy jsou důležité vždycky, stejně jako ty moje," pověděla mu ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů. "Vím, že ti můžu říct cokoli, co mě trápí, byť jen úplnou maličkost. Věřím ti. Prosím, věř i ty mně."
Upřeně na ni zíral s vděkem v očích. Adriana ho pustila a rozhlédla se po kuchyni.
"To jsi opravdu plánoval, že tady budeš do rána sedět? Aha, tak proto jsi v kuchyni vždycky už dávno byl, když jsem šla ráno připravit snídani."
Poesis beze slova přikývl.
Adriana si sedla na nejbližší židli a podepřela si hlavu.
"Zůstanu tu s tebou a ráno vymyslíme nějaké řešení."
"Ne," zaprotestoval. "To po tobě přece nemůžu chtít. S tím, že ráno vymyslíme řešení, samozřejmě souhlasím, ale jaký smysl pro tebe má, kvůli tomu nespat?"
"Prostě nechci, abys seděl celou noc sám v tmavé kuchyni. Je to depresivní, víš?"
S tím si fakt nevím rady - buď to z knihy úplně vystřihnu, nebo to dám úplně dozadu jako bonus, no. :D
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

NEPOCHOPÍTE TO NADŠENÍÍÍÍ :D :D :D

Změny v kapitole Plaudite

18. dubna 2016 v 13:09 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Ahojte,
jak jistě víte, stále jsem aktivní v psaní Ledových zahrad, sice je teď píšu už jenom na Google Docs, páč jsou změny většinou minimální, ale čas od času sem přidám nějakou větší změnu a na konci samozřejmě vítězný článek s názvem něco jako

HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ PŘIŠLO MI MOJICH DESET VÝTISKŮ! TAK KDO CHCE JEDEN??? :D


Ale to je ještě asi daleko.

Tak jedna z takových změn bude v kapitole Plaudite a možná ovlivní i další kapitoly (a zcela určitě ovlivní konec). Algiditas Desperata neprokleje, páč to byla kletba celkem nepromyšlená a hlavně jsem neměla, jak ji zrušit (nebo samozřejmě jo, ale neuměla jsem to napsat tak, aby se to dobře četlo). Proto jsem se rozhodla, že žádná kletba nebude, ale místo toho ho Algiditas nějakým způsobem otupí nebo uklidí nebo co já vím, což asi ovlivní i kapitolu "Et quid hodie desideres", kde je možné, že se Audens s Desperatem nesetká tváří v tvář, což je asi škoda, ale třeba to napíšu líp než původní verzi. Uvidím, no.. Ale chybělo by mi tam takové to "Co se to sakra děje? PODÍVEJ SE NA MĚ!" a takové, takže momentálně fakt, ale fakt nevím, jak to udělat. Ale nebojte, něco mě napadne.

Tak co se týče té kapitoly Plaudite, stane se tam ještě jedna věc, která bude popsaná asi jenom zběžně. Přemýšlela jsem, co se stane se zamrzlými poddanými po konci Ledových zahrad. Teď už tohle řešit nemusím.

ZNIČIL JSEM TĚ
"A JÁ ZNIČIL TEBE!!" zařval princ, vzal ze země kousek ledu a zuřivě s ním mrštil o protější zeď.
"A ty, sluho," zašeptal do rachotícího ledu "budeš potrestán, že jsi nedokázal splnit můj rozkaz. Odteď ti nebude nic jiného zbývat! Budeš plnit rozkazy, neboť to bude to jediné, co ti zůstane!"
Po těchto slovech vtrhl zpět do trůnního sálu, a byl ještě zuřivější, když viděl, jak se tam nahrnuli všichni zamrzlí sluhové. Vyhledal Desperata a přihnal se k němu, sinalý vzteky, aby mu vynadal:
"Když jsem říkal všechny, myslel jsem všechny z královské rodiny," zasyčel na něj. "Vyžeň ty nemyslící omezence! Co si myslíš, že by z toho měli?"
Vyběhl schody k trůnu a zařval:
"Všichni sluhové kromě toho mého, VEN!!! Nechci vás tu vidět, rozuměli jste?"
Všichni zamrzlí sluhové se na místě otočili a odešli. Avšak to, co Algiditas netušil, bylo, že uposlechli rozkaz doslova a právě se chystali odejít z celé země.
Zatímco všichni naráz pomalu kráčeli k Hraniční hoře, Algiditas, jenž zvysoka shlížel na Poesia, Arcticu a Desperata, vypjal hruď a roztáhl ruce, jakoby všechny zbylé přítomné srdečně vítal, a na tváři mu hrál široký úsměv.
"Lide Ledových zahrad," oslovil hlasitě tři lidi stojící pod sebou. "Svolal jsem vás, abyste se stali svědky nástupu nového vladaře. Svolal jsem vás na svou korunovaci."
Desperatus tleskl. Když ale viděl, že se ostatní nepřidali a jen přikývli, nechal toho.
Algiditas ještě více zvedl bradu a vypjal hruď.
"Já, královský syn, princ Algiditas," řekl mocně svá dávno nacvičená slova "přijímám nyní moc i povinnosti krále Ledových zahrad. Svému lidu budu sloužit svědomitě a vládnout pevnou rukou."
Poté pokynul k chlapci: "Dones mi vladařskou korunu."
Desperatus se rozhlédl. Koruna ležela zakrvácená kousek od královnina mrtvého těla. Došel k ní tedy, zvedl ji a přinesl svému pánu. Algiditas očistil ještě stále čerstvou krev cípem chlapcovy mikiny.
---
"Prosím," proneslo tiše tisíce sluhů najednou, a dveře do rodné země se tiše otevřely. Když na druhé straně tunelu rozrazili dveře a vyšli ven, vydali se rovnou do zámku, aby se uklonili novému vladaři. Bohužel se však naskytlo vícero problémů.
Zaprvé, království momentálně nikdo nevládl. Na nějakou chvíli převzal královské povinnosti Konrad, ten se však vládnout nikdy neučil a nebyl v tom příliš dobrý, čehož si byl naštěstí vědom. Zadruhé, ze zamrzlých slouhů se už nikdy nestali ti samí lidé, jakými byli předtím. Zůstali jen loutkami. Jen těžko si lze představit, jaký šok jejich návrat způsobil jejich nejbližším, Konradovi a vůbec celému národu. Než si lidé uvědomili, že je vlastně za mrtvé považovali už dvacet let nazpět, musel to být šok opravdu pořádný.
Poté všechny sluhy do jednoho vlastnoručně pobili, neboť z nich měli jen hrůzu a noční můry. Říkali jim "Sluhové z pekel". Jejich těla pak převezli na nové, hromadné pohřebiště, jež bylo určeno jen jim. Na bráně do toho hřbitova dodnes visí tento nápis:
"SLUHOVÉ Z PEKEL"
OTCOVÉ A SYNOVÉ Z NAŠICH RODIN, JICHŽ SE ZMOCNIL ĎÁBEL STEJNÝM ZPŮSOBEM, JAKO SE ZMOCNIL ÚDOLÍ DALEN. NEVÍME, KOMU JSME VDĚČNI ZA NÁVRAT JEJICH TĚL, AVŠAK ALESPOŇ ZA MOŽNOST DŮSTOJNÉHO POHŘEBU NEZNÁMEMU DĚKUJEME.

ODPOČÍVEJTE V POKOJI.

Takže momentálně to vypadá tak, že je obyvatelé Království severního slunce sami zabijí, přestože se jednalo o jejich blízké. Je to naprosto přirozený krok a hlavně je to krok opačný k Ledovým zahradám, což potřebuju.

Konec se zatím neurčitě rýsuje, vím zatím jen to, že Poesis na své cestě potká dívku, která jím bude naprosto okouzlena, bohužel se však vyskytnou dva problémy:
1) Poesis musí dál do Moenie
2) Dívka je zadaná a je tam naznačeno, že dá přednost svému příteli.

Ještě fakt nevím, co bude s Algiditem. Jestli se od nich cestou odpojí, nebo se zabije, nebo si ho tam mám nechat.. Kdyby to tady někdo četl, možná by mi do komentářů napsal nějaký nápad, ale takhle to budu muset asi vymyslet sama :D

Adieu! :)

Co to znamená?

6. dubna 2016 v 17:08 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Jak jsem již psala předtím, Ledové zahrady jsou plné skrytých symbolů a náznaků, kterým ani já pořádně nerozumím. V průběhu psaní jsem si několika všimla a docela mě znepokojily. Snažila jsem se ptát sama sebe, jestli se jedná o náhodu, nebo to nějakým způsobem odráží můj stav, který je vesměs v pořádku (dokonce víc než to), ale vlastně v sobě mám i věci, díky kterým chápu negativní stavy ostatních. Následující výčet náznaků z Ledových zahrad berte s rezervou, může se ještě změnit a ani nevím, jestli je relevantní. Co ale vím, je:

1. Všichni v Ledových zahradách krom Niva a Arcticy (u kterých se v tomto ohledu neděje nic) k sobě jakoby mají protějšek opačného pohlaví, ale vztah s ním buďto není úplný, nebo dopadne velmi špatně:
Audens ▬ Adriana: Seznámení nedopadne dle představ. Končí Audensovou smrtí.
Desperatus ▬ Lora: Desperatus je surově vyhnán Lořinými bratry.
Phoúron ▬ Dona: Dona na sebe uvrhne kletbu a zbaví samu sebe emocí.
Algiditas ▬ Calida: Calida je znásilněna a zabita.
Konrad ▬ Calida: Calida nemá zájem. Miluje někoho jiného.
Poesis ▬ neznámá dívka: nemožné z praktických důvodů, Poesis neskončil svou cestu, cítí se zavázaný Desperatovi.
Rumpus ▬ Anna (Audensovi rodiče): Rumpus je násilník.
No, snad jsem na nic nezapomněla, kdyžtak to sem doplním.
Takže partnerské vztahy buďto nejsou naplněny, nebo končí špatně, lidé k sobě nedokáží pořádně najít cestu. Je to komplikované. Vždycky. Divné, když jsem už 6 let ve spokojeném vztahu, že?

2. Žádná z rodin není plně funkční.
Audensovy rodiče to mají tak, že Anna je plně podřízena Rumpovi a dělá, co jí on řekne.
Phoúron odejde od své ženy, když zjistí, že i jemu hrozí, že přijde o duši.
Veritas a Calida. Ale kde je otec?!
Lora a její bratři. Jsou na útěku z domova. Loru její otec sexuálně obtěžoval (což v knize nebude). Matka jí nevěřila a tak utekla, bratři se rozhodli, že utečou taky a dají na ni pozor.
Adriana sedí půl roku v Audensově bytě a čeká na něj. Nikdo ji neshání?!

Co dodat, no. Pocházím z rozvedené rodiny, nic hroznýho se nestalo, ale naši se prostě rozvedli, to se stává. Ale aby se tohle podepsalo na mojí knize a ještě tak moc, to jsem fakt nečekala.

3. Kniha je protkána dálkami a nekonečným čekáním.
Mohl by to být znak romantismu, ale je to takové divné. Kniha v podstatě začíná tím, že Audens uteče a vzdálí se. Pak od něj uteče Desperatus a jde velmi daleko. Audens dlouho čeká, jestli se nevrátí, ale nedočká se. Dovídáme se, že Phoúron už dvacet let čeká, jestli ho někdo z jeho rodiny nenavštíví. Algiditas čeká, jestli se Phoúron nevrátí. Audens se vydává na cestu za bratrem. Adriana na něj čeká, ale nedočká se. Phoúron čeká doma, až se vrátí Audens a Desperatus z Ledových zahrad. Na konci se absolvuje cesta zpět do Moenie.
Tady furt někdo chodí daleko a někdo hrozně dlouho čeká. Jde mi z toho hlava kolem.

4. Ignorace je nejhorší.
Ledové zahrady jsou nejhorším místem pro život pro kohokoliv, kdo má všech pět pohromadě. Ale proč? Člověk tam nikoho nenadchne, s nikým se nesblíží, v nikom nic nevyvolá, země sama tlumí veškeré jeho kroky a dokonce i dech a tlukot srdce. Člověk je v nich neustále tlačen do neexistence a to je podle tého knihy druhá nejhorší věc hned po tom, že by se on sám stal takovýmto ignorantem. Zlo = ignorace, kdežto nenávist tu funguje spíše jako impuls, pomocí kterého se zničí všechna ignorace a přijde "dobrý" konec.

5. Je Poesis jakýmsi konceptem ideálního chlapa? A kdo je pak Algiditas?
Poesis je velmi inteligentní, vnímavý, empatický, nápomocný, klidný, logicky uvažující, přátelský, věrný, pozitivně naladěný... No samé dobré věci. Dalo by se říct, že si ho Utěšitel vybral, protože věděl, že bude ideálním společníkem. Čili je to člověk, se kterým se dobře je. Ideální syn/kamarád, ale i partner.
Algiditas, to jsou chlapi, kteří mě přitahujou - uzavřenější, citlivější, vyšinutější a děsně sexy. Just sayin'.

6. Různé formy lidské síly.
Audens - je velmi odvážný, silný fyzicky i psychicky, ale někdy příliš drsný. Jediné, co ho dokáže vyvést z míry, jsou věci spojené s jeho rodinou. Ve spojitosti s bratrem se stává zbytečně moc tvrdohlavý, možná až natvrdlý. Vyjde najevo, že ve vztahu k ostatním lidem je tak trochu jako slon v porcelánu.

Desperatus - je celý život považován za slabého. Ale je tomu skutečně tak? Jasně, fyzicky slabý je, ale jak o něm řekl sám Algiditas: "Desperatus je silnější, než si myslíš." Nejen že všechno zlé přestál živý a zdravý, ale přestál to bez jediného slůvka. Nikdy si nestěžoval. Cesta zpátky ukazuje pravou podstatu osobnosti hrdinů, kteří ji podnikají. Desperatus se se vším vyrovná, je opět zdravý, je při síle. Má se dobře a je spokojený.

Algiditas - celý život schovává svou duši před všemi ostatními. Před očima má vidinu trůnu, za kterou si jde a neohlíží se na nic jiného. Ledové zahrady se jeho duše nezmocní. Proč? Asi proto, že on pobyt v nich nevnímá jako utrpení, nýbrž jako boj, na jehož konci je výhra - v podobě albínijského trůnu. A Calidy. Teprve na konci se všechno pokazí. Algiditas je napůl šílený. Nevíme přesně, co se děje uvnitř, ale vzhledem k tomu, že cestu zpátky zvládl absolvovat celou a postupně se otevřel alespoň Poesiovi, můžeme usuzovat, že je taky velice psychicky odolný. Úplně dobře mu nebude asi nikdy, ale je tady. Je tu a pomáhá. Nedělá hlouposti, nepáchá sebevraždu. I když je plný hořkosti a nenávisti, myslí na lidi okolo sebe, ačkoli to moc neukazuje. Neukazuje vlastně vůbec nic. Na všechno je úplně sám, protože to tak chtěl. Uvědomte si, že ne vždycky je úplně jednoduché se vypořádat s problémy, obzvlášť ještě, když nemáte sebemenší zájem o to, se s nimi komukoliv svěřit. To prostě nepatří k vaší povaze. Nemáte to naprogramováno. Myslím, že byste se dřív nebo později zhroutili. Algiditas to však v sobě drží dál...

Poesis - je citlivý člověk a je tak spokojený. Nikdy před nikým neskrývá své emoce, dobře ví, že je musí dát najevo, pokud chce, aby byly pochopeny. Dostal toho hodně najednou, ale díky svému způsobu uvažování to zvládne. Je oporou pro všechny okolo sebe. Ve slabém momentu ho zastihneme v pasáži, kde mu Adriana připomene, že nejen problémy ostatních jsou důležité, ale i ty jeho.

Phoúron - je postupně v knize pochopen jako zbabělec, ale já se k tomu moc nepřikláním. Nevím, prostě si myslím, že být v jeho kůži, tak by asi nebylo ani možné se zachovat jinak. Kdyby byl skutečným zbabělcem, nezůstal by bydlet v planinách, ale utíkal by mílovými kroky pryč už před těmi dvaceti lety. On ale zůstal věrný své rodině jako pes. To, že to Algiditas nepochopil, je jeho věc. Já mám Phoúrona jako obětavého otce, moudrého starce a vznešeného krále. V očích Algidita však můžeme vidět pouze disrespekt, který je však pouze hraný (páč jsme byli svědky toho, jak si Algiditas prohlížel otcovu sochu, kterou sám vytesal. Úcta a obdiv, o nichž se nechtěl bavit. Algiditas je prostě takový herec. Moc nevíme, co si doopravdy myslí.

Vlastně, největší slabostí je v knize viděno to, co udělala Dona - zbavení se pocitů a jednání na způsob pouhého robota. Neochota podstoupit další bolest, kvůli níž se zbavíme i veškteré radosti.
Souhlasím s tím? Nesouhlasím s tím? Nevím, ale je to tu černé na bílém a já nevím přesně proč.

Tak co, snažím se si tímto způsobem dokázat, že to není jen fyzická síla, která je silou? Jsem celý život považována za slabší článek, nešikovného člověka a cimprlicha. Jakobych se tím všem snažila dokázat, že mám i silné stránky. A kdo je mým ideálem? Poesis, samozřejmě. Ten, kdo se nebojí slabosti a vnímá ji spíše jako další sílu. Zajímavé.

7. Nóóó jasně - už zase ti "ledoví princové", tentokrát i doslova.
V každém příběhu, který píšu, a v každém příběhu, který se mi ohromně líbil, figuruje vždycky nějaká postava "ledového prince", což je většinou mladý muž, který je poněkud mysteriózní, má své problémy, je uzavřený, někdy může být i mírně zlý. Ale v podstatě - srdce má dobré. A když už má někoho rád, je to navždycky. Všude. Fakt všude.
To jsou vlastně chlapi, co mě přitahujou, dá se říct. Muhehe, typická holka. Furt myslí jen na chlapy a ostatní v příběhu jí je tak nějak ukradeno.
Ale co se to děje - najednou to není Algiditas, kdo je ústředním miláčkem autorky. V poslední době se objevil Poesis - usměvavý, svobodomyslný, vyrovnaný, samostatný a nápomocný. Autorka zjistila, že koncept "ledového prince" už ji tolik nevzrušuje. Začíná být dospělejší a začíná si uvědomovat, že k sobě potřebuje někoho, s kým může počítat. Někoho, s kým jí bude dobře. Ne pořád jenom někoho, za kým musí běhat, objevovat ho, poslouchat jeho problémy, utěšovat ho... Chce k sobě chlapa, se kterým jí bude především dobře a příjemně. Má ráda pohodu.


Tak to je zatím tak nějak všechno. Pokud jste to dočetli až sem, tak doufám, že to pro vás bylo tak zajímavé a překvapující jako pro mě. Znepokojivé náznaky z knihy neodstraním a dál se budu tvářit, že se jedná o náhody, protože si je ještě stále neumím uspokojivě vysvětlit.
Tak nazdar, neexistující čtenáři! Příští článek už snad konečně bude o tom, že je hotovo a že jsem rukopis poslala na tisk.
Díky za veškerou přízeň a trpělivost,
vaše Katka Váchová.

Kam dál